** (Srpen) **

Poznáš, že nedokážu to, co bych doopravdy chtěla – prosytit se, prosolit a nasytit těmihle životy – projít jejich tmavými, probleskujícími i prosvětlenými cestami a proležet v jejich láku.

Seděla na lavičce v úterý brzo po svítání, asi dvacetiletá, ještě v tak zvaném prvním mládí. Od přírody moc hezká, a mimo to přepečlivě načančaná v dívčím stylu plném uměle vyvolané nadýchanosti, lesku a upnutých látek. Zřejmě vyšla z  prostředí městských dvorků a místních holčičích soutěží. Puberta se na ní  ještě otiskovala promyšleně zkombinovanou a výraznou barevností laciného oblečení.

Nefalšovaná štíhlost, ladnost, mládí. Ráno.

Takovéhle dívky  vychovává samozřejmé i vydobyté prvenství, které časem přerostou někam dál – k nějakým kdovíjakým mužům a ke kdovíjakým vztahům s nimi, ať hebkým nebo drsným. Věděla o síle gravitace, kterou jí propůjčuje hezké tělo a na níž leží štěstí a budoucí osud. A přitom jakoby se zároveň proti vší ženské logice očima odstrkovala od všeho a od všech – podle pravidel střežené samostatnosti.

Vždyť i pro nás je už teď nedostupná.

Stihla jsem pocítit jen nepatrný kousek její osamělosti a vzdálenou ozvěnu různých emocionálních dějů, v nichž porůznu vězí zajatá nebo zamotaná. Hlouběji než vítězství a prohry pulsovala živá, skoro viditelná orientace a vůle … a naopak až úplně nahoře zůstaly zakreslené stopy po minulých tancích přibližování a vzdalování.

Zbyl mi jen kratinký pohled do těch unikavých očí, do zvláštně prostupných a průzračných zelenošedých očí, kterými od sebe odvracela svět a jimiž svět stejně tak i pohlcovala. Nemůžu vyjít odnikud než jen od mizící vzpomínky na ty kulaté a doširoka otevřené chladné plochy. Jen se mi ještě vzdáleně vybaví obtažená měkká růžová ústa, která jakoby mlčky a nedobrovolně i ochotně zároveň mluvila o pleti skryté pod šaty.

Michal:

             Ve středu toho světa v úplňku je měsíc

             Kol lány zlatavých pampelišek, jichž je snad na tisíc

    Zvolna přecházejí v řady kopců

    Na travnatých úbočích volně pobíhají stáda

bílých arabských hřebců

    Kruh se uzavřel

   To jsou ty oči, jež jsem zřel

Jura:      Některé květiny hmyz k sobě přímo zvou

   Sama se nabízí podobnost s mimózou

Kámen:   Nezapomenout

              Jak je země v hloubce tvrdá

Takže mi z toho nevychází zase nic než jen určitá pevnost, určitá rozplývavost…