Kdo nechce vidět,
neuvidí
(s)tužkami dýmu
nakreslené mapy.
Vteřina rozechvění
a pak se ztratí,
jak vítr hvízdne
na svou okarínu.
Potichu, lehce
spadaným listím
hladí černou hlínu.
Trochu se stydí
vztažená ruka
žádat rozhřešení.
Kdo vidět nechce,
neuvidí!
Kdo nechce věřit,
neuvěří.
Touha je slabší
nežli strach.
Má v ústech roubík,
leží na marách.
Z žhavého slunce
chladné stíny,
jsou oděny do režné
pytloviny,
jak párek mnichů
na cestách...
ozvěna ze skal
zpátky padá,
do vlastních stop
své kroky
vkládá
a neúnavně rozhání
po kraji popel
zhaslých, mrtvých,
nepohřbených
dní.
Ten, který duši
upsal snům,
se v bludném kruhu
bude bránit
přízrakům
dávných milenců.
V bezpečí kruhu
nezabloudí,
ven z něho nechce,
nevěří...
Kdo najít chce,
ten hledá.
A bývá cesta ke chtění
dlouhá a rozbitá
až běda.
Odhrnout mokré vlasy
z čela
a úsměv - zhodnocený vklad,
na kterém
žádný neprodělá,
někomu dát...
Snadné to není,
z kruhu vystoupit.
Kyvadlo ve svém rytmu
strne,
srdce je ještě
opatrné,
ale už buší,
už tuší,
co znamená
"chtít"...
|
