Příchod zimy odnesl vše barevné. Bílá masa pokryla zemi a ponechala jen holé kmeny stromů a keřů, co teď připomínaly černé pruty, svázané zemí. Stříbrný kotouč rozehrál svou třpytivou hru na každé vločce. Všude jen tma a sníh a občas zář měsíce, co utekl divokým mrakům.

    Procházela se po krajině a ta kulatá louče uprostřed mraků osvětlovala každý její krok.

Chladné paprsky protkávaly síť mezi padajícími vločkami. S každou tou vločkou dopadal na zem sen. Sen o kráse, tanci a míru. Spojení všech snů spustilo melodii, jenž každému tvoru vnukla vánoční klid.

Vyndala ruku z teplého bezpečí kabátce a vystavila ji jasu hvězd, které teď probleskovaly mraky. Vmžiku měla dlaň pokrytou bílým práškem. Nerozpustil se.

            Temné stíny donesly pláč. Otřásla se, ale ne zimou, vždyť byla Zimní paní. Po třpytivém koberci přiběhla věrná smečka vlků. „Běžte“ slyšela šeptat svá slova pevným hlasem. Vlci uháněli hladkou pokrývkou, nedbaje zimy a strachu. Jako démoni, ukryti ve stínech, probíhali lesem. Provázelo je prokletí minulých životů. Nepozorováni vběhli do vesnice. Těla ozářená rudou aurou, značící bolest a nebezpečí. Plížili se kolem tmavých zdí. Byli blízko. Skoro na místě. Proč jen si čas tak trpce hraje s okamžiky.

Vzduch pročísl křik. Dětský křik. Nejšedší z vlků popohnal své spojence. Jen trocha síly a budou moci vyběhnout zpět do bezpečí své paní. Zastavili se na náměstí. U vysokého domu. Na schodech ležel uzlíček třesoucí se zimou. Jemné ručičky dováděly s padajícím sněhem.

I největším stvůrám by zjihly oči pohledem na toho andílka v závěsu vloček. Spatřilo je. Velké modré oči neviňátka se roztáhly hrůzou. Dítě se rozkřičelo. Vlk zavrčel. Okna se začala rozsvěcovat. Smečka vběhla ke schodům a popadla uzlíček látky. Lidé už vylezli. Sotva spatřili vlky, popadli košťata a hrábě. Vlci se shlukli na náměstí. Ten uprostřed nesl dítě. Dítě odložené lidmi. Tak proč ho chtějí zpět. Aby měli dalšího služebníka, co jim bude obdělávat pole a nikdy ho nepřijmou za své? Je to sirotek, odložen svojí vlastní matkou.

Vlci se přikrčili, ceníc tesáky. Mírumilovní psíci se proměnili v krvežíznivé bestie. Lidé po nich házeli kameny, vidle, nedbaje na malé neviňátko. Prořídlá smečka se přesunula k rohu náměstí. Vlk zavyl k bojovému pokřiku, nahánějíc hrůzu. Smečka v zběsilém shonu zaútočila. Odváděla pozornost. Vlk s dítětem v tlamě se oddělil od ostatních a prchal. Prchal od hrůz lidí. Lehce klouzal po sněhových závějích. Sníh byl jeho spojencem. Nemyslel na své druhy, ty myšlenky by mu ztížily krok. Vánice kryla jeho dobré úmysly. Sněhové vějířky nabývaly rozměrů a zasypávali vlkův kožich. Z posledních sil ji vyhledal.

 V bílém kožichu téměř nebyla vidět. Jen černé vlasy přerušovaly bílé obrysy. Byla člověkem. Trpěla lidskými rozmary, pýchou a ješitností. Ale vládla s vyrovnaností nejlepší z královen.

Se smutnýma očima ji položil děťátko k nohám. Spalo, ukolébané rychlým během. Zvedla ho do náruče. Velké dětské oči se otevřely. Dívaly se do těch jejích zelených, přetažných slabým závojem z vloček. Dítě se zasmálo. Zimní paní ho pozvedla k nebi. Hadr co udržoval teplo se snesl k zemi. „Podívej se Země. To je princezna, moje nástupkyně. Bude ti oddaně sloužit.“ Točila se s děťátkem ve víru vloček.

Přes modré oči se přetáhl bílý závoj. Na zlatých kudrlinkách se utvořily malé rampouchy. Příroda ji přijala. Nechť kraluje dobře ta, co se ji zřekli lidé…