Skica podzimní lásky

Olověná chuť čerstvě ukousnutého nehtu se mu pomalu vstřebala mezi myšlenky. V místnosti seděl sám. Zežloutlé listy podzimu poletovaly kolem něj. Sledoval jedinou věc. Chladná ocel před jeho očima v puse chutnala hůř než kdy jindy. Špičkou jazyka líbal železnou krásku možná už naposled.

Šedé betonové stěny znásilněné sprejem lemovaly kráčející postavu jako němé siluety minulosti. Cesta přes hlavní nádraží se jevila jako dobrý nápad. Obloha byla barvy dýmu. Ten dým stoupal z kanálů kolem. Bahno lepící se na jeho podrážky mísil s odumřelými listy a dočteným tiskem. Obličeje, které viděl okolo sebe, vnímal jen jako stíny. Ty stíny prosily. Prosily o sex. Jejich natažené ruce ho olizovaly jako injekci s drogou, po níž tak dychtily.

Na hlavním nádraží je všechno levné. Stačí zašustit někomu papírem před očima a máte všechno.

Dveře kabinky na jednom ze špinavých záchodků se rozlétly. Cinkot mincí ukončil tvrdou realitu předčasně. Stínové divadlo s nahým tělem zatuchlého nádraží zatáhlo svoji oponu ujíždějícím pantografem.

Tunel. V mastném vlaku si prohlížel čmáranice okem znalce. Viděl v nich svoje myšlenky. Viděl v nich myšlenky na zvracení. Deprese mu udělala z mozku kaši. Stále ji pojídal. Od té doby co ztratil lásku. Ta šeď ho vyžírala zevnitř. Byl jako schránka bez života a tunel stále nekončil.

Nekonečná noční můra uprostřed mdlé tmy podzimu. Listopad trhá z uschlých soušek poslední vytrvalce a hází je na hranici. I když už nebyl v rezavém vagónu, stále ujížděl podzimní krajinou, stále byl v temném tunelu bez konce. S pistolí v puse seděl uprostřed místnosti zafoukané podzimním listím. V ruce svíral negativ pošlé lásky. Chtěl z toho tunelu ven. Nebyl pak pro něj problém to zmáčknout.