N a r o z e n i n y
Červánky nabývají bizarních tvarů na spodní straně víček sloužících jako tenká zástěna oddělující probuzenou, světlem topenou část
pokoje, od spáčských nebes pokrytých půlnočním uspávacím práškem.
Paprsky prstů se splétají na červáncích, které se začínají trhat v nesourodé kapky. Vrůstají do sebe. Mizí.
Kolik ale bude takových dnů, kdy všechny obrysy mají své přesně dané linie, které je, namísto aby je chytaly a strhávaly k zemi,
posouvají k dalším a dalším barvám?
Ranní paprsky Máchovského slunce Katku zlobily tak dlouho, až opravdu otevřela oči.
Bruno byl už vzhůru.
„Happy birthday to you,
happy birthday to you,
happy birthday dear...“
Už jsi vstal, miláčku? Šla bych ti uvařit malinový čaj, kdyby mě tak hrozitánsky nebolely nohy. Jenže - ty se nebudeš zlobit, viď?
Bruno neprotestoval. Poslední dobou byl vůbec apatický. Dokonce zapomněl předstírat, že není z plyše.
Katka sevře v dlani paprsek slunce, a hodí tak stín na Bruna. Na okamžik se usměje, než se její úsměv ztratí v obvykle ukřivděné
zadumanosti. Svlékne si ramínka košilky, kterou nechá sklouznout na zem. Bez zájmu listuje ramínky. Nakonec vybírá to s vínovými
šaty, a skříň zas ospale zavírá.
Bruno se na ni může dívat, protože ani nemrkne.
Jakou barvu polevy bys vybral ty na pořádný narozeninový dort?
Oslavu dirigovali rodiče. Hrála hudba epidemicky uspávací - anebo démonicky oživující - půl generace staré kovbojské drnkání.
Porce byly malinký...
...A Jakube, matka pobíhala po bytě - ukazovala moje fotky, když mi byly čtyři a když jsem ráda nadzvedávala sukýnku nad sedlo
koloběžky, to byla úžasná inspirace pro všechny strýčky a dědečky.
Jakub ji převyšoval o dvaadvacet centimetrů a sedm let. Seděli v měkčených židlích kavárny Sfinga a čekali, až čišník přinese frappé,
(silná řecká káva), ve skleněných hrníčcích. Katka šermovala nabídkou čokolád a kritizovala jejich ceny.
Porce byly malinkatý, sladký jako pysk marcipánového káčátka...
Ne, jediný Bruno si vzpomněl na hodinu mého prvního nadechnutí.
„Čím si mě naladíš dneska?“ řekla Katka nahlas, když pokládala vypitý hrneček na podšálek.
Slovo „dneska“ nebylo na místě. O dvě hodiny později se budou šourat k autobusové zastávce, a než Katka odjede, prohodí mezi
sebou několik vět, které jim vloží do úst vedro a zaprášené nádraží a které zůstanou navždy ztraceny mezi nástupišti.
„Miláčku, nech se přece překvapit. Ještě jsi mi neřekla, jak jste to oslavili -“
„Jakoubku,“ přerušila ho Katka. „Asi si dovedeš představit, jak to bylo úžasně trapný. I když by se na tom daly najít i světlý momenty.“
„Ale?“
„Svíčky na dortu například,“ uchichtla se Katka.
Podívala se na Jakuba, jak se směje.
Katce se však nepodařilo potlačit slzy, které jí zaplavily oči.
„Miláčku, řekl jsem něco - ?“
„To ta pylová rýma. Hned jsem zpátky.“
Na dámských toaletách si Katka otřela slzy papírovým kapesníčkem. Překvapilo ji, jak je snadné se jich zbavit.
Pečlivě našpulila rty a v jakémsi mystickém vytržení na ně nanesla rtěnku. Pustila si vodu a protřela si jí oči.
Teď už je to voda a ne slzy.
Prohlédla se v zrcadle. Pocit zhnusení pryč.
Zastudil ji záchvěv zklamání, který přičítala otravné klimatizaci.
Právě smyla poslední drobečky výborného jahodového dortu.
„Už je to lepší,“ řekla Katka Jakubovi, když si proti němu sedala, aniž by přesně věděla proč.
Pohlédli na sebe a v tom prázdném, a přitom tolik výmluvném gestu, bylo víc, než by si kdy mohli povědět.
Jakub ji podal ruku a jejich prsty se proti sobě vztyčily jako kobry, až se dotkly tlamičkami.
„Tak teď to překvapení,“ říká Jakub.
„Opravdu?“
(Katka přestane myslet na to, že jí drtí ruku jako ctižádostivý tatínek, že se na ni lepí, jako by to bylo ona, kdo by měl být silnější.
I při nepatrném náznaku galantnosti jí rozkvetou tváře.)
„Vzpomínáš, jak jsem byl minulý týden s rodiči a se sestrou v Eurokině na Sňatku z rozumu?“ zeptal se Jakub.
„Jak tam hraje James Hart? To znám.“
„Měli tam akci - dva lístky zadarmo.
Katce se rozšířily zorničky: „Dva lístky na co?“
„Miláčku, na ten thriller - Zapomnění. A jeden je tvůj.“
„Jéé, ty mě zveš? A teď odpoledne?“ zeptala se Katka.
„Máš radost?“ říká Jakub. Bere Katku zas za ruku.
V očích mu lze vyčíst uspokojivý úsměv: Poprvé půjde s dívkou do kina. Koupí jim popcorn a kolu a nechá se povozit na zamilovaném
obláčku.
Přibude mu tím další střep do jeho rozbité nádoby sebedůvěry. Nechce si ani připustit, jak by si byl přál, aby byla alespoň tak silná
jako sklo.
Katka přikyvuje.
Katka s Jakubem si prohlíželi butiky v přízemí: oblečení, koření. Věci z jiného světa.
Jakub vplul do hrnečků s horoskopy a do misek s kořením jako by od třinácti nedělal nic jiného, než obrážel tyto bašty ženství a
hledal levandulové mýdlo ve tvaru mušle. Byl si jistý tím, že nikdo nedopřál žádné dívce tolik chápavé účasti.
Katka brala do rukou dřevěné sošky domorodců se vztyčeným mužstvím. Prohlížela si je ze všech stran. Nakonec se sháněla se po
ubrousku se zvířátkem, ze kterého by vyrobila lemování šuplíku nočního stolku.
„Jakoubku, mám žížu. Nekoupil bys mi prosím pití?“ dotkla se Katka Jakubovy levé paže.
„Hned jsem tady, lásko,“ řekl Jakub a pohladil ji po vlasech.
Skočil pro dvě koly do fastfoodu. První, čeho si všiml bylo, že jsou tři.
Druhý postřeh mu jemně podrazil nohy: vedle Katky stála malinká nositelka houževnatých blonďatých střapců.
Vzbuzovala spíše obavy, jestli se sem nezatoulala z dětského koutku.
„To je Bětka. Chodí o rok níž. To je Jakub,“ představuje je Katka.
„Ahoj,“ pozdraví se.
„Bětka jde taky na Zapomnění.“
„Ale jestli to Jakubovi nevadí?“ nadhodila Bětka.
„Ne. To je v pohodě -“
„Tak to si musíme sednout vedle sebe,“ uzavřela debatu Katka, na jejíž rtech se bůh ví proč objevil zlomyslný úsměv.
Thriller to byl průměrný. Dost možná ani to ne.
Jakub zíral, jak pouští do uličky dvě holky, jimž by mohl být polovičním otcem, a ptá se sám sebe, co tady vlastně dělá.
Nepřichází žádné vysvětlení.
Neprodal duši za něco neuchopitelného? Za představu milenky, ostré ženské linie, která napíná halenku?
Za iluzi sebe jako milovníka, který je ochoten se pro svou věc vodit za ruku i s dítětem?
Nyní, když na vše vzpomínal, snažil se vymazat, ne-li přímo zabít cestu k vodě. I s odstupem několika let se nedokázal ubránit určité
hořkosti.
Vltava, matka starostlivých mostů, přinášela krom zažloutlé vody i naději, že vše zlé odpluje pryč.
Chce jen chytit dívku kolem ramen. Šeptat jí slovíčka lásky vycházejících ze samých útrob těla.
Je nový začátek. Vždycky na jaře je.
Pořádně se opřít a pozorovat elegantní kormorány-lodě. Na hladině kreslí stužku vln vítr prosycený milou hravostí. Vírem se otvírají
otvory, kudy lze do vody vstoupit. Trvá to nějaký čas, než se o své přihlásí bezvětří.
Jakub seděl na lavičce s Katkou, která se přes uličku nakláněla k Bětce. Z dálky k němu přicházelo jejich tlachání.
Dokázal si je představit, jak tu sedí, listují holčičím časopisem a hihňají se při čtení rubriky Mazlení a jak na to.
Zítra budou spořádanými školačkami. Barevně si podtrhnou nadpis hodiny.
Bětka měla starost, zda jim nepřekáží.
Ujistili ji s Katkou, že nikoli.
|