Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Soutěže na Totemu
 > Soutěže na Totemu
 > Prázdninová fotka
 > Podzimní listí
 > Dým bramborové nati
 > Česká zima (poezie)
 > Česká zima (próza)
 > Česká zima (fotografie)
 > Česká zima (ostatní výtvarno)
 > Podzimní depky (poezie)
 > Podzimní depky (próza)
 > Podzimní depky (fotografie)
 > Podzimní depky (ostatní výtvarno)
 > MULTIdepky
 > Mé nejlepší dílo (poezie)
 > Mé nejlepší dílo (próza)
 > Mé nejlepší dílo (fotografie)
 > Mé nejlepší dílo (výtvarno)
 > Mé nejlepší dílo (grafika)
 > Mé nejlepší dílo (multimédia)
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - próza
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - poezie
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - foto
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - výtvarno
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - multimédia
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - úlety
 > Podzimní depky 2 (poezie)
 > Podzimní depky 2 (próza)
 > Podzimní depky 2 (fotografie)
 > Podzimní depky 2 (ostatní)
 > Pod povrchem (poezie)
 > Pod povrchem (próza)
 > Pod povrchem (fotografie)
 > Pod povrchem (ostatní)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (poezie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (próza)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (fotografie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (ostatní)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (poezie)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (próza)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (foto)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (ostatní)
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Smrt (mystická omega)
Autor: Radim Šima (Občasný) - publikováno 14.12.2007 (23:36:04)

Probudil se, aniž by tušil, kde je. Zdi kolem něj byly posety plísní a zdá se i krví. Ležel na kamenné podlaze v obdélníkové místnosti. Ze stropu visel kus kabelu a na něm, z dálo se, visela z posledních sil jedna žárovka, která slabě svítila a dodávala tak místnosti ještě ponuřejší vzhled.

Rozhlédl se kolem sebe. Pociťoval mírnost ospalost, ačkoliv nevěděl proč. Očima přejížděl po zdech a snažil se najít východ, nějaké dveře nebo skulinu, ovšem nic nespatřil.

Nemohl odtud odejít! Nemohl se dostat ven!

Jen klid, přikázal si, ačkoliv klidný být nemohl, protože si připadal jako blázen. Kde se tu vzal, nevěděl. Ještě včera uléhal vedle manželky a těšil se na další den, kdy se uvidí s dcerou.

„Pomoc!“ zařval z plných plic, odpovědí mu bylo jen ticho, pokud by nepočítal svůj zběsilý dech. Opakoval volání ještě několikrát po sobě, ale s každým dalším zavoláním se ho zmocňovala větší a větší úzkost, jež mu svíjela hrdlo a zrychlovala srdeční rytmus. „Co se to děje?“ zajíkl se.

Sesunul se na kamennou zem. Studila ho. Snažil se přemýšlet, ale nemohl. Připadal si jako ve zlém snu, jenž ho mate svou absurditou. A není to sen? ptal se sám sebe a vzápětí si odpověděl: Ne, není. Nemůžu ho přece vnímat tak reálně.

Začal přemýšlet a dospěl k závěru, že ho někdo z nějakého důvodu zazdil, aby se ho zbavil. Jenže proč? A zároveň ho napadla otázka, proč takhle? Proč tak, aby se mohl hýbat? Nerozuměl prostě ničemu. Proto dalších hodně nekonečných chvil dělal jediné: řval o pomoc a doufal, že ho přece jen někdo uslyší. Nakonec však ztratil i tuto naději. Zadýchaně si lehl na studenou podlahu a vzpomínal na manželku a na dceru.

Miloval je obě z celého srdce. Jeho manželka Daniela si jeho lásky byla nesporně vědoma, ale u své dvanáctileté dcery si nebyl až tak jist. Jak málo se jí věnoval. A nejen v poslední době, vlastně po většinu jejího života. Nyní si uvědomil, jak zoufale potřebovala tátu, jak zoufale potřebovala jeho. Matkám se obvykle svěřují jejich synové, otcům zase dcery. Jako otec selhal.

Jak rád by se dostal ven a všechno napravil. Toužil po nápravě. Chtěl se vrátit k rodině a vrátit jim čas, který si pro ně nenašel, když trávil čas jen v práci a na obchodních jednáních. Najednou mu tohle všechno přišlo naprosto nicotné, pomíjivé. Uvědomil si, jak má člověk na všechno málo času. Vlastně ani netuší, kolik jej má.

Přepadla ho sebelítost. Ztratil jsem celý svůj život, pomyslel si chmurně. Proplul mi mezi prsty.

Snažil se vybavit si nějaké zážitky. Zážitky z dřívějška, avšak jediné zážitky, jež se mu vybavily, pocházely z dob, kdy ještě studoval. Potom měl svatbu a pak život nabyl jednotvárné podoby, která zaváněla pouze prací a starostmi spojenými s ní.

Začal brečet. Horké slzy mu stékaly po tváři do chvíle, kdy se setkaly s místem, kde se jeho tvář dotýkala studené podlahy. Kromě smutku pociťoval i zimu, jež mu připomínala předzvěst smrti.

 

●●●

 

Probudil se rozlámaný a rozechvělý. Byla mu děsná zima. Podíval se nahoru. Zdálo se mu, že žárovka vydává méně světla než předtím. Zachvěl se hrůzou. Nechtěl tady zůstat po tmě. Chtěl světlo, potřeboval jej, ostatně nic jiného, než ta žárovka, mu nezbylo. Když si uvědomil, co si právě uvědomil, pocítil v hrudi sevření a v mysli úzkost.

Pátral očima všude možně. Představoval si, že je někde jakási skulina nebo jakási uvolněná cihla. Potom by se přece mohl dostat ven. Měl by naději. Dostal by možnost všechno změnit. Mohl by využít čas, jež by získal.

Přinutil se podívat se pravdě do očí: nemůže ven, nemůže volat o pomoc (může, ale nikdo ho pravděpodobně neuslyší). Má jen dvě možnosti: buďto se pokusí dostat ven, nebo posečká do vlastní smrti.

Vybral si první možnost.

Nevěděl si rady a rozběhl se proti zdi, od ní se pak odrazil a spadl na zem. Při srážce se zdí to odnesla pravá kyčel.  Lehce si ji pohladil, jako by tím mohl bolest zmírnit. „Au, budu mít ale pořádný modrák.“ V zápětí si uvědomil irelevantnost své nahlas vyřčené poznámky. Bolest nyní neměla žádnou hodnotu a jediné, o co ve skutečnosti šlo, bylo nezemřít a dostat se odtud ven.

Během dlouhé doby ohmatával všechny místa, kam dosáhl. Ohmatával zdi i podlahu ve snaze nalézt nějakou skulinu, jež by znamenala jediné: únikovou cestu. Nic ovšem neobjevil a na strop nedosáhl, poněvadž by musel mít alespoň tři metry, aby jej mohl dotknout třeba jen konečky prstů. Unaven psychickým vyčerpáním si lehl na zem a snad poprvé za celý svůj život měl v hlavě přání. Chtěl, aby usnul a zemřel ve spánku, aniž by na cokoliv myslel, aniž by strádal, aniž by se trápil.

Snažil se usnout, jenže nemohl vypnout. Stále mysle na dceru, na manželku a na svůj zpackaný život. Zpackaný proto, že se věnoval více práci, než-li rodině, sobě a přátelům. „Čeho jsem vlastně dosáhl?“ ptal se sám sebe potichu. „Akorát vyššího platu,“ pokáral sám sebe sarkasticky.

Vstal. „Haló!,“ zařval z plných plic, „změním se! Začnu znova! Prosím, slyší mě někdo? Haló.“ S těmito slovy plnými zoufalství se sesunul k zemi a rozvzlykal se. Jediné, na co v tu chvíli dokázal byla jednoduchá otázka, která se k němu vracela jako bumerang: Proč? Proč? Proč?...

 

●●●

 

V ponurém světle slízal ze země trochu své vlastní moči. Z žízně už dočista zešílel a nadobro ztratil veškerý pojem o čase. Prohlédl si své polámané nehty, jimiž v zoufalství a škrábal o zeď. Jeho touha po jakékoliv tekutině zapříčinila vidiny a halucinace. Viděl na stěnách stékající kapky vody, ovšem v okamžiku, kdy se ústy dotkl místa, kde stékala ta drahocenná kapka vody, zjistil, že ulizuje jen špinavou zeď.

V myšlenkách už se soustředil pouze na sebe. Vytěsnil z ní manželku, dceru a lidi, které znal. Zapomněl na svůj život, zapomněl na všechno. Pro něj existovala jen přítomnost a touha vyhrát nad svým vlastním koncem.

Ještě z posledním sil se snažil odstranit kameny v zemi, aby mohl hrabat a nalézt tak cestu ven. Jenže jeho snaha byla marná. Zesláblý a dehydrovaný již neměl sílu. Pud sebezachování ho zradil. Nadobro.

Ležíc na zemi se schoulil do klubíčka. Třásl se zimou. Zaslechl jakási šepot. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho neviděl. Dal si obličej do dlaní, aby nic neviděl a snažil se nevnímat onen šepot. Nevěděl, odkud pochází, ale tušil, že je předzvěstí něčeho velmi zlého.

 

●●●

 

Podivná záře byla  kolem  siluety její postavy. Šel k ní blíže, ona však ustoupila tolik kroků, co on k ní se přiblížil. Podivil se, ale nahlas nic neřekl. Stále z něj nespouštěla oči. Uvědomil si, jak je krásná. Lepší ženu podle něj neměl nikdo na světě. Přesto se na ni zrovna teď nerad díval, poněvadž v jejích očích neviděl nic jiného než výčitky určené pouze jemu.

Udělal několik dalších kroků směrem k ní a ona tentokrát neustoupila Čím blíž u ní byl, tím více se cítil úzkostně.

„Tati,“ zavolal jakýsi povědomý hlas.

Otočil se a spatřil svou dceru. Měla na sobě bílé šaty s volánky. Měla slzy na tvářích a v ruce svírala nůž. „Holčičko,“ hlesl, „polož ten nůž. Přece se nechceš poranit.“

Dcera se pousmála, v očích měla výčitky, stejně jako její matka.

„Odhoď ten nůž!“ řekl s důrazem. „Na co ho máš? Vždyť bys mohla někomu ublížit. Třeba mě nebo mamince anebo sobě. Polož ho na zem, prosím tě.“ Doufal, že ho poslechne.

Neposlechla.

„Způsobil jsi tolik bolesti…“

„Cože?“ vyhrkl nevěřícně. Nic nechápal. Podíval se na manželku a doufal, že něco řekne na jeho obranu, že se postaví na jeho stranu a nebude souhlasit s tvrzením, které má jejich dcera. Ona jen mlčela a dívala se na něj prázdným pohledem.

„Ublížil jsi nám,“ promluvila znovu jeho dcera.

„A jak? Řekni mi jak?“

Dcera mlčela. Pohladila si své krásné vlasy a vzápětí si nožem pořezala ruku.

Nemohl uvěřit vlastním očím. Zděšeně se podíval na manželku. „Co se to děje? Copak nevidíš, co naše dítě vyvádí?!“ zařval zděšeně.

Ruka holčičky krvácela víc a víc. Nemohl se na to dívat. Rozběhl se k ní, ale vzdálenost se mezi nimi kupodivu nekrátila. On si této skutečnosti nevšímal a běžel za ní ve snaze jí vyrvat nůž z ruky a zastavit krvácení. Zavrávoral. Otočil se. Jeho žena stála pořád na jednom místě jako solný sloup. „Nepomůžeš mi. Naše dcera si přece ubližuje!.“

Zpočátku nereagovala, potom však tiše odpověděla: „Já vím.“

Zatočil se s ním svět. Nemohl uvěřit tomu, co vypustila z úst. Připadal si jako blázen. Jak mohla matka  dopustit, aby si její dítě ubližovalo?

Pohlédl zpět do míst, kde viděl svou dceru. Nebyla tam. Jako by se dočista rozplynula. Zvolal její jméno, ovšem nesetkal s žádným výsledkem. Otočil se zpátky za manželkou, ale tu už také neviděl.

„Kde jste?“

Žádná odpověď, jen ticho.

Zůstal zde sám.

 

●●●

 

Probudil se celý roztřesený. Měl žízeň, že by vypil i svou vlastní krev. Pátral po dceři a po ženě. Teprve po několika minutách si uvědomil, kde je a že se mu zdál sen.

Žárovka se na okamžik rozsvítila jasněji než normálně a pak zhasla úplně. Ocitl se v naprosté tmě. Cítil, že se blíží jeho konec. Úplný konec. Definitivní.

Omámený a zesláblý ležel na boku. Jeho zkřehlé končetiny už necítily zimu. Postupně upadal do bezvědomí, o němž však nevěděl, že se zněj už nikdy neprobudí.

Zavřel oči a vzápětí je opět otevřel. Po těle mu začalo být příjemně teplo. Ani nevěděl, jak se postavil na nohy. Kráčel za světlem, které v sobě mělo snad celé spektrum barev, jaké znal a dokázal si představit. Když ho ozářilo, přestal své tělo vnímat. Už zde nebyla žádná zátěž. Mohl si volně „plout“ prostorem. Nevěděl, kam směřuje, nevěděl, kam se dostane, ale věděl, že tam musí jít. Nesmí zůstat na místě. Sám nevěděl proč, ale neřešil to.

Veškeré starosti pominuly. Měl všechno. Měl sám sebe. Veškerá pomíjivá přítěž byla tatam. Nic už nepotřeboval, dokonce ani to po čem vždycky prahl. Nyní si připadal jako znovuzrozený.

Nepotřeboval vědění, poněvadž o všem věděl všechno. Byl součástí všeho veškerého. Stal se součástí jednoho nekonečného celku.

Šel vstříc něčemu novému, přitom tak starému.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Oplatka (Občasný) - 25.12.2007 > Podobných povídek je tady několik, ale tahle se mi asi líbí nejvíc, není zbytečně morbidní, je to taková přesvědčivá noční můra, možno říci kafkovská nebo mi také připomíná Švankmajerovy krátké filmy. Možná se dala udělat trochu silnější, s větším apelem na hrdinovy výčitky svědomí a postupné uvědomování si blízkosti smrti, myslím, že by neuškodilo ji trošku proškrtat, přemíra slov může škodit. Přesto obsahově chválím.
Na druhou stranu nelze přehlédnout, že je tam spousta chyb v gramatice (absenci čárek a špatně udělaný předchodník bych omluvila, ale výrazy typu "lehl do zem" nebo "posečká na smrti" jsou teda hodně mimo). Příště by bylo dobré dát to někomu ke korektuře.
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 30.12.2007 > já bych řekla, že tady to zůstalo trochu na půl cesty... je tam spousta dobrých nápadů a míst, ale i spousta míst slabších - viz Oplatka.


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter