Z kopce se město zdálo nějak krásnější,
i hvězdy ten večer měly náhle jiný odlesk.
Vzduch voněl a mazlil se,
jak dotyk hedvábí,pád do peří.
A člověk snil se slastným úsměvem za bdění vedle člověka jiného.
Snil o mileneckých vrcholích,
o krásných slovech a činech.
O vplutí duše do těla toho druhého.
Snil o někom,koho neměl,
ale měl toho vedle sebe.
Lásky nebylo nikde vidět ni cítit,
jen ten vtíravě mazlivý večer
a chuť dělat věci.
A tak se dělaly,s očima i srdcem zvláštně přivřenými,
aby propustily jen to,co jsme chtěli.
Lásky nebylo a citu jen přebraného,
jak růže od plev,
ale ruže vůbec nebyla tím,čím se řůže obvykle zdá.
Ani na chvíli nebyla krásou vášnivou nebo dojímající,
jen krásou trhající kůži,krásou bolící.
To však dnešní člověk nevnímá,
on bere co chce a ví,co působí,
ale chuť dělat věci je silnější.
A vonný večer přešel přes mrazivá záda
ke kapkám rosy v chmurném ránu.
Dělali jsme věci,co dělat jsme chtěli,
neseme si je teď domů,
toho druhého zanechavši spát na vlhké dece v mumraji civilizace!
|