LETMÉ A NEJENOM PŘEDVÁNOČNÍ  MYŠLENKY ČESKÝCH ŽEN S LEHCE NADPRŮMĚRNÝM IQ

Rozbal mě,

miluj mě pod vánoční snítkou,

líbej mě a mačkej,

vždyť jsem tak křehká…,

šeptej mi, můj rétore

a pak se mi už neptej na nic,

ani jak se jmenuji a odkud jsem.

Konej a nepátrej,

je-li noc, je-li den.

Neomylně nahmatatelné

jsou ty české ženy,

v záňadří lehce krajkované

s nejobvyklejší středoevropskou velikosti 3 Cé,

mají trochu příliš smělé plány na víkend,

stejně se to všechno nestihne, protože

zase bude fotbal…kožené kulaté vánoce…

A co budeme vařit a kam půjdeme?

Já bych si to přece konečně chtěla koupit, a kytky na hrob a kytku babičce,

hlavně že nedá kytku, ani malou, nikdo nikdy mně,

děti miluju, jo, děti zbožňuju, děti nás mají rády, děti nás milují,

jednou mi ani nezavolají a dříve, než je přepustíme

jen a jen jim samým,

tak nás usouží,

přepuštěné je dobré i máslo, žluťoučké

a měkké, neodmlouvá a je bez viny, dříve, než se zatoulají, tak nás vysají,

kudlančí mláďátka nás roztomile zabijí,

ale když je odešlu ke tchýni,

tak je mi blaze, den, ale druhý už mi chybí, ale vždyť konečně nikdo není doma,

dám si lázeň, něco si přečtu, přepuštěné máslo je také dobré, chybí mi a jsou bez viny…

Ležím zády na rovné podlaze, hladím si tělo, hladím si myšlenky, myslím jen na jedno,

bohužel, jen na neurčité štíhlé tělo, jsem v roli děvky a nemám jméno…přepouštím se

V igelitce šunku, rohlíky a pacholíka

A pod pekařským výrobkem

dárek pro vousatého staříka, dárek pro Jezucha

A pod Jezuchem blok a taky skripta

A bulvár a knihu a jízdní řád a Boha rozkroku

A rolničky a svícen a sušenky a nakousnutou klobásu místo odpustek

A lahev slivovice, moravskou krev, pijeme ji spolu a posledně si divně

zaržál, když sis u toho pak klek…Už fakt nevím co mám ještě udělat,

abych si byla více jistá, manželem, pomalejším odpočítáváním hodin,

orgasmem i složenkami, dělená strava je šílenost, když potkám blbce,

tak se vždycky rozhodim, musím pak za šera na Karlův most, abych věděla, že nejsem pako a kolik je vlastně v Čechách, kolik je tam ciferníků jdoucích opačně, kolik je tam vlastně hodin, pak je mi lépe a taky decka ráno, ta je košér, smrtka vchází tiše, smrtka neklepe, památky pod hradbou jsou krásná troufalost a ulice chce, aby si děti užívaly a Nešlehaly…ulice chce různé věci a někdy je připuštěna, vařím večeři a chce se mi tančit, tužby Popelčiny, ztracený oříšek, tužby falusní a nový kožíšek.

Jen těžko pohladitelné jsou ty ženy z České kotliny,

přijímají poobtrojí,

Odpustky lásky, ostrovy identity a pak se už jen rozdávají

A přijímají podobčtveří,

sebe tratí pod hradbami a přepouštějí se,

sebe a své vize,

jsou rorzrozkošněny pod svým,

však stále pod cizím a nejediným pyjem

a mají kdesi vzadu, tam kde končí hlava a ještě nepočíná aura smilstva,

nenápadnou, ale nekončící myšlenku na nepozorovaný a náhlý odchod

do jiné středněroviny, konečně, vždyť, kdyby a také…a navíc,

Vždyť, považ, kdyby…,

tak kde já už jsem mohla být…

Správné je prý být věrná, a milá a pracovitá, vyšívat a žehlit a vychovávat a vydělávat, dělat muži pomyšlení a taky pochopit

a správné je rovněž být sama sebou,

tak kdo se tím má prooscilovat.

A přitom muži považují za zcela normální,

že když přijdou domů, domů odkudkoliv, tak, že jejich kočička je doma.

Zdaleka netuší,

jak velká je to vlastně náhoda…

Rozbal mě,

miluj mě pod vánoční snítkou,

líbej mě a mačkej,

vždyť jsem tak křehká,

šeptej mi, rétore

a pak se mi neptej na nic,

ani jak se jmenuji a odkud jsem.

Konej a nepátrej,

je-li noc, je-li den.