|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
OSTROV
Nemůže být nevěrný žádnému člověku,
kdo je věrný sám sobě.
Shakespeare
„Co ti mám na to říct?“ řekl Marek prázdně a svěsil hlavu. Nevědomě tak jejímu pohledu vystavil lysé temeno hlavy. Z nějakého důvodu se za ně styděl. A za vystupující břicho a pětatřicet let, které uplynuly od jeho narození, a plynuly pořád dál, až do toho strachu, že se jednoho dne probudí a nebude mu už ani pětatřicet, ani čtyřicet, ale padesát a víc, a on sice bude mít luxusní vilu a všechno, všechno tak dokonale zařízené a upravené, ale to taky bude všechno, protože se o to nebude mít s kým podělit. Bude sedět v těžkém koženém křesle u krbu, ve kterém bude naprázdno praskat oheň, a on se nezvedne a nepřiloží, nechá ho vyhořet a zhasnout, jako všechno ve svém životě. Pořád ještě bude jezdit do práce, tím svým šíleným sportovním bourákem, ale ani jednou nesešlápne plyn až k podlaze, aby to naplno rozjel, pro tu čirou radost zařezávající se až do morku kostí a hlavně v kloubech, v hrudi a ve spáncích tak divoce pulzující, a nikdy se nepokusí ujet silniční hlídce kynoucí mu naivně stavěcím terčíkem, když mu předtím naměřila rychlost o tolik vyšší, než je povoleno, protože on bude dávno jezdit hezky zvolna, a nikdy nevezme stopařku, i kdyby byla stokrát mladá a ještě víc krásná, aby jí předvedl, jakých divů je automobil na našich silnicích schopen, a ona se s ním loučila třesoucím se hlasem a chvějící se rukou mačkala jeho dlaň, vděčná, že je nakonec oba přece jenom nezabil, protože on bude starý, starý, starý... Bude se to na něho lepit jako špinavá mlha a on se bude stydět, stydět jako malý kluk, kterého maminka oblekla do čisté košile a kterou on celou zašpinil a roztrhal, tolik se bude stydět, že ji raději zahrabe do popelnice mezi odpadky, než aby se v ní musel ukázat, raději mamince řekne, že ji ztratil, takovou hloupou lež, ale maminka mu uvěří, nebo se na něho alespoň nebude zlobit, dokonce ho pohladí a zašeptá něco konejšivých slov. Ale co se dá dělat s obnošeným tělem než čekat, až se obnosí ještě víc, aby se nakonec rozpadlo úplně. Nebo snad existuje takový obchod, kde bychom mohli koupit nové nohy či ruce, což existuje nějaká Věčná Maminka, která by řekla: „To nic.“ a usmála se tak sladce, že by v tu chvíli na žádném těle ani čemkoliv jiném vůbec nezáleželo?
Marek nevěděl, seděl v koženém křesle, na dosah ohně praskajícího v krbu, který si usmyslel rozdmýchat, a ještě blíž od něho, toho krásného přeludu, který se tolikrát snažil zachytit, aby pokaždé zjistil, že se zachytit nedá, vždy znovu a znovu se o to však pokoušel, zval ho na kávu a na auťák, na vilu, na snubní prstýnek, v dobrém i zlém, na děti, vnoučata a jednou pak poslední objetí.
Z krbu vanulo příjemné teplo, každému jinému by jistě bylo příjemné, Marek se ale chvěl, jako by z něj vanul chlad. Bál se pootočit hlavu, aby ji nespatřil, jak sedí ve vedlejším křesle, gauči nebo kam se to posadila, to bylo nejhorší, že tam stále ještě byla, v tom křesle i na tom gauči, tam u krbu s lesknoucími se vlasy, v celé kuchyni a všude na zahradě, ještě dlouho ji bude potkávat na všech ulicích a ve všech dívkách, se kterými se setká. Přál si, aby tam nebyla už vůbec, takto se nemohl schoulit do uzlíčku a rozplakat se, jako to dělával za oněch opuštěných nocí tenkrát a jak to bude dělat zas, nemohl otevřít okno a něco z něho zakřičet, nemohl vstát a naposledy ji obejmout, protože by ji už nikdy nepustil, to věděl dobře. Už nikdy.
***
Pořád jsem si myslela, že se to nějak udělá, jako se jednoho rána na konci podzimu udělá sníh a všechno je bílé, a hned zase roztaje, ale nic už není jako dřív, je zima a každá vteřina je plná neposedného očekávání vířícího v ovzduší. Myslela jsem si, že se něco stane a já budu šťastná, že možná dokonce šťastná jsem, že tomu možná jen dost dobře nerozumím, že si své štěstí pro samé starosti prostě neuvědomuji. Nebylo tomu tak. Že není něco v pořádku, jsem cítila už dlouho, ale bránila jsem se tomu, jako se člověk brání nepříjemnému a teprve v poslední chvíli, kdy už to nejde jinak a obtěžování se stane příliš osobním, se k němu obrátí čelem a vmete mu do tváře výčitku.
Stalo se to na našem zásnubním večírku, jistě nádherném, to umí Marek zařídit, aby se všechno blýskalo a lesklo, jen to nezařídil, abych přestala myslet na všechna ta kdyby, co když, možná..., která se v posledních dnech se stále větší urputností slétala na mou hlavu.
Jedlo a pilo se a znovu se jedlo a ještě víc pilo, mě stále někdo vyzíval k tanci, nějaký Marek s tak šťastným úsměvem, nějaký táta, můj nebo jeho, usmívající se zrovna tak. Také moje máma si pro mě přišla, tolik jí to slušelo, vypadá jako moje sestra, někdy mám pocit, že mladší, pořád má důvod k úsměvu a právě teď další.
„Jsi šťastná?“
Tančily jsme a povídaly si o věcech, o kterých si povídá matka s dcerou na zásnubním večírku, skutečně, máma povídala, já jsem dokázala sotva poslouchat, to jsem však slyšela, ten její úsměv, který zapraskal ve vzduchu a letěl a ozvěnou se rozléhal v mé hlavě.
Úplně jsem se vyděsila. Co to říká, co to říká, co? Hledala jsem v její tváři a ta byla tak veselá a plná radostného očekávání, jako by k oltáři měla jít ona sama a nikdo jiný. A to mě také vyděsilo, že v té tváři nebylo místo pro žádnou odpověď kromě onoho jediného možného, očekávaného „ano“, ano, které nesnese odkladu. A tak jsem otevřela ústa a řekla, co se ode mě očekávalo: „Ano, mami, to víš, že ano, ovšem že jsem šťastná, samozřejmě, jak tě vůbec může napadnout, že by tomu mohlo být jinak?“
To že jsem řekla? Ne, usmála jsem se, ale co to mohlo být za úsměv plný strachu, hlavou jsem pohnula dopředu a zase zpět, takové malé přikývnutí namísto očekávaného, které se mi ale nevešlo do úst. Některé národy dávají přikývnutím najevo nesouhlas a přesně to znamenalo mé gesto.
Ne, ne, ne, ne, ne a ne. Nebyla jsem šťastná, teď jsem to viděla. Zároveň jsem kolem sebe viděla celou tu galerii usmívajících se šťastných obličejů a řekla jsem si, že ne, ne, ne, ne a ne, nesmím o tom nikdy nikomu říct, o těch svých pocitech, které jsou beztoho jen pocity, které mohou kdykoliv roztát, tak jako může kdykoliv roztát sníh, byť by to bylo až na jaře. Ale co krajiny věčného sněhu a ledu, nevstoupila jsem náhodou do jedné z nich?
Vkládala jsem do obálek svatební oznámení s obrázkem šťastné nevěsty a ještě víc zářícího ženicha a bylo tam mé jméno, vyvedené zlatými písmeny, taková milá náhoda, nějaká holka, která se jmenuje stejně jako já, se vdává, a já držím v dlaních její oznámení a bavím se tou krásnou náhodou, přeji jí štěstí a v duchu si maluji, jaké to bude jednou, až dokončím školu a budu skutečně dospělá a závislá jen sama na sobě a budu mít práci, která mě bude naplňovat, a ne žádnou brigádu za pár korun na hodinu, budu mít svůj vlastní byt a všechno v něm bude také mé, nebudu se s mámou strkat v koupelně, ani u dvířek skříně se nepotkáme, a nechám-li někde nepořádek, bude to můj nepořádek a sama si ho také uklidím, táta na mě nebude křičet, už nikdy nezakřičí, a když mi bude něco vyčítat, budu moci jenom chápavě mávnout rukou a dokonce se na něho usmát, jako že mu rozumím, že ho úplně chápu, já že jsem se ale rozhodla to udělat po svém. Namísto toho, abych se třásla strachy, že naplní svůj slib a vyžene mě z domu, že od něho neuvidím už ani korunu na studium, že mě přerazí vejpůl nebo rovnou zabije, namísto všeho toho třeskutého strachu a pláče a ještě větších úzkostí bude najednou samé štěstí a radost a neposedné očekávání, když se budu točit po kuchyni, abych připravila to nejlepší pohoštění pro ty nejlepší rodiče, kteří mě po tolika dlouhých týdnech odloučení přijedou navštívit. Budeme sedět u kafíčka a jediný hlas bude náš smích, máma mi pochválí bábovku, kterou jsem upekla, a táta řekne tu krásnou větu o vdávání, že už můžu, tak že jsem šikovná. A pak, jednoho krásného dne, si skutečně najdu hodného kluka a on si najde mě a vezmeme se, dávno před svatbou budeme už svoji, a budeme žít spokojeně a šťastně, pořád víc šťastně, protože se nám narodí miminko, zdravé a krásné a potom další...
Někdo mi položil ruku na rameno. Byl to Marek, seděl vedle mě na pohovce, měkce se usmíval a ještě jemněji mě hladil. Byl čas jít.
Poslušně jsem se nechala odvézt do svatebního salonu. Už na nás čekali.
Okamžitě mě zasypaly úsměvy a slova, která měla hřát, která však bodala, tak bolestivě se zarývala do mojí duše, že jsem nemohla než se obehnat zdí, na níž jsem sice vyvěsila úsměv, která však skrývala tu nejsmutnější zahradu. Půjčila jsem jim své tělo, aby je zahalili do bílých šatů, sama jsem však byla daleko všemu tomu shonu, tak vzdálená, že jsem se ani dost málo nebránila pláči, který mě zahalil a který oni nepovažovali za víc než dojatý pláč nastávající, tak dokonale šťastné nevěsty.
Trosečník musí milovat ostrov, na kterém ztroskotá, jako jsem já po tom hurikánu, který se u nás doma rozpoutal kvůli té nešťastné zkoušce, od které mě ani nevyrazili, ani mi neřekli, že něco neumím, z které jsem přesto poprvé v životě nedostala jedničku, protože jsem se odvážila říct, že se nebudu opakovat, když jsem všechno podrobně vypověděla, zatímco oni si spolu vesele povídali, aby mi položili doplňující otázku, kterou jsem už jednou rozebrala, ztroskotala v Pavlově náručí. Jinak by ani nemohl přežít, kdyby se místo starostí o holé bytí věnoval zoufalé nenávisti a kdyby vyhledával soužení, to ale neznamená, že by se měl vzdát veškeré naděje na pevnou zem, kterou je každé moře lemováno, nebo se měl otočit zády k lodi, když připluje tak blízko, nebo se bránit bušení srdce, když za hlubokých nocí mezi světýlky hvězd mihotají se ubíhající body letadel tak bezelstně vzdálených.
A proto také musíš milovat svůj ostrov, protože jen takový ostrov dokážeme opustit, kterému jsme darovali celé své srdce. Jen takový ostrov nám dovolí podtít strom, druhý a tolik dalších, aby daly dohromady vor dost pevný na tak namáhavou cestu, mnohem delší než jen za obzor.
Ano, stála jsem na voru, vratkém a nejistém, dokonale obklopena vodou, tou trojjedinou veličinou naplňující vše, nejvíce však sama sebe, stála jsem na voru, který jsem tam uvnitř pro sebe svázala a odplouvala na moře. Ještě pořád jsem věřila na lana, kterými jsme byli s ostrovem spoutáni, zároveň však jsem věřila na krajinu tam za obzorem, z které jsem přišla, která byla mým opravdovým domovem a jejíž lana mě přitahovala stále silněji.
Dost možná že mě táta zabije, až se dozví, co jsem udělala, nebo se mnou už nikdy nebude chtít mluvit a já mu to nebudu mít za zlé, vždyť jsem promarnila takovou šanci, jak se do konce svých dní mít jako v bavlnce, možná mě ale také poprvé v životě obejme kolem ramen.
„Víš, Hanko, on je Marek velice hodný kluk, a pracant, udržet celý ten palác v oslnivém lesku, každý den zastřihnout anglický trávník, vlastnoručně umýt a hned zase zběsilou jízdou zaneřádit auto, neopomíjet přitom své povinnosti v zaměstnání a péči o svou mladou snoubenku, plnit jí vše, co jí na očích vidí, je jistě výkon hodný uznání. Ale ty zrovna jsi ten typ člověka, který svá přání nosí tak hluboko uvnitř a tak zřídkakdy je vystavuje světu, tak málo dá na stébla trávy vyrovnaná v zákrytu a zběsilou jízdu čímkoliv nevnímá jinak než smrtelný strach, že nemůže být divu, když v srdci rodičově vybují starost, zda se jeho holčička vydala na správnou cestu a zda štěstí, které našla, je také oním štěstím, které tak usilovně hledala. Stál jsem za tebou, když ses rozhodla Marka vzít, budu za tebou stát také tehdy, pokud se rozhodneš s ním rozejít.“
To řekne můj táta, pořád mě bude objímat kolem ramen a už nikdy nepustí.
***
„Co ti mám na to říct,“ opakuje Marek poněkolikáté schoulený do své nejmenší podoby malého kluka stěží přemáhajícího pláč, pak najednou stojí tu opět dospělý mužský, oheň z krbu ozařuje jeho tvář, ramena, záda, prázdnou místnost, někde v útrobách domu tepou vzdalující se kroky.
Hanka sedí v křesle, s koleny přitaženými pod bradu pozoruje tanec plamenů. Je slyšet šumění moře. Ze vzdálené garáže kdesi na ostrově prudce vyjíždí do noci sportovní vůz. Pojede-li dost rychle, může se stát, že předhoní čas, nebo alespoň pláč. Kéž by alespoň bolest.
|
|
|
