.... Všichni jsou vinni mým životem .
A budu - li tady , budu se snažit topit vás v proudech rozmarně lepkavých barev ...
Co přát si víc a nebýt nic ?
Snad od rána až po soumrak rozčesávat hvězdné vlasy Berenyčiny a snažit se pochopit nesnáze nadějných lidí bez povyku stařešiny ...
" Vidíš ?! Jak tu sladce spinkám,
schoulená jsem do klubíčka,
své ostny s láskou pro tě hýčkám,
snad abys mě nepřehlédl ...
Pak vzals mi sen z hlavy a přenesl jej na plátno, a tak teď tu sedím a sleduji onu "zrůdičku" a proklínám básnika jenž vtiskl oči do mých .
Jsem Múzou všedních okolností , nad kterou bys zaplakal .
Umístěná do okraje tvého hříchu , nohy přitáhla jsem k bradě , abych nějakým nedopatřením nezašlápla jediného obyvatele toho dílka . A jako něžná řasa, polapená do rybářské sítě , nahlížím přes rám pouště , ve které nepřestalo pršet. Skrze němá ústa promlouvám k tobě a odhrnuji záclonu onoho ticha co křičí do pekel a pomáhám ti probudit další malou Múzu co v hlubynách tvých se zkrývá snad ,aby mohla k tobě růst.
Dávno se neschovává za oponou , tancuje bosou nohou s hudbou živých i mrtvých stromů a hledá cestu k tobě domů. V záři mokrých pampelišek slyšela jen táhlou píseň bílých lišek. V otázkách utopila zapomnnění pohroužená v prázdné snění.
A co já ? Snad jsem na tě zapomněla ?
- Ne ... Jen jsem si přála ,abys odešel tiše po špičkách a nechal mě v klidu spát.
A až zemřu ?
Tak , abys mě probudil .
S dětskou duší chystala jsem se na svou poslední cestu , na velký skok do tmy. A šašek v rohu se mi smál.
Takovým trapným smíchem neposedných rolniček . Pobíhal od rohu k rohu , schovával se za sloupy , a když se domníval , že jej není vidět posílal pitvořivé úšklebky naivním dámám v korzetu.
Pak udělal pár kotrmelců a posadil se vedle mě - seděl - na chvíli jakoby zvážněl a starostlivě mi pohlédl do očí a ...
Zkameněl ...
Snad jsem uronila slzu, vstala jsem a se zármutkem Medúzy políbila onoho nešťastníka a pokryla zlatýn rounem, oblékla si rudý šat a obličej zakryla temným závojem své minulosti.
A pak ?
Pak jen z dálky sledovala jak vztahujíc své ručky chtivé po mé velikosti zmenšují se spolu s novou , malou Múzou.
A zmenšily se natolik , že někteří z vás , zahleděných pozorovatelů co s nepochopením přihlížíte , byste jej rádi zavřeli do krabičky od sirek.
A tak dál stál si ve svém rohu s rukou napřaženou v hnědých očích smutný žal a tolik rád bys v náruči mé usínal ...
To já přetrhla ti onu tenkou nit a ty stojíš dál , rozdělen propastí vnitřní bolesti nevinné vražednice ...
Stojíš a posloucháš nahou písničku o Múze zakleté s duší dítěte ve světě zajatém co tiše usnula .
|