MLADÍ AGENTI KUPUJÍ MARIHUANU
Neplánované akce bývají nejvydařenější. Jak se to dlouho plánuje, očekávání až nereálná a výsledky mnohdy, ne vždy, nic moc. Ale když si to drkocete městskou z práce, zazvoní mobil a za hodinku sedíte v podniku, kde jste nikdy neseděli, po pravici svoji milou (připravíte se tak o nutnost nad ránem vysvětlovat, kde jste tu parádní opici pořídili), po levici její sličnou a setsakramentsky vyvinutou někdejší spolužačku ze školy, proti vám pro změnu váš spolužák z „průmky“. Ten, co se vrátil po měsících ze špacíru po Jižní Americe. A můžeme začít, pivka se točí, cigarety z krabiček mizí, sem tam něco ostřejšího, aby nálada neustrnula, je si o čem povídat.
Asi o dvě hodiny později, kdy se bytí zdá jednoznačně veselejší než stejnou dobou včera, stáčí se řeč na „trávu“, marihuanu, však to znáte, moderní to lehkou drogu. Jaká byla, co s vámi udělala a podobné historky „z natáčení“. Co čert nechtěl, jeden prý skvělý podnik, kde bez problémů koupíte super model z Holandska, je co by kamenem dohodil, obejdeš dva rohy a jsme tam! Byl jsem tam jen jednou, dí přítel Petr, ale to byly „halušky“ jedna báseň, žádná „dvojka máslo“. Aby nedošlo k omylu, jsme spíše "stará pivní škola", ale párkrát jsme se rozpumprlíkovali i tímto kuřivem. A protože veškeré zábrany už vydatně polevily, představa nákupu zakázaného, omamného pokouření se nám, usedlým mládencům, jeví jako báječné dobrodružství! Nemluv, nech to na mě, to bude v pohodě – instruuje mě spolužák, prý tam chodí jeden v kšiltovce, ten zaručeně bude něco mít!
Dějství druhé: zakouřený pajzlík, marihuanový opar vás přímo bací do nosu. (Matně se rozpomínám, že kdysi dávno, drahně tomu let, jsem tu určitě už byl, ale to ještě letělo pivo…) Osazenstvo samý „dred“, kovové ozdůbky všelikde na kůži i pod, odrbané ohozy a více či méně blažené výrazy ve tváři. A do toho my dva, věk kolem třiceti, už trochu bříška, oblečky jako nové, od C and A, vlasy pečlivě a konzervativně zastřiženy, akademické brýličky a výraz mírně nemoderní. Kupujeme dvě piva, abychom „zapadli“. Petr se naklání ke kuřákovi po pravici a na půl "huby" šeptá - nemáš ňákou dobrou trávu? Odpovědí mu je ukazovák namířený na barmana. Ten má nepřítomný pohled a vratce se opírá o pult. Tatáž otázka, podaná stejně rádoby zasvěceně. Odpověď? Zavrtění hlavy horizontálním směrem.
Sedáme si ke stolu. Když se u něj za chvilku ocitám sám (Petr si odskočil na hrůzostrašnou toaletu), seberu veškerou odvahu a šarm a ptám se sotva sedmnáctileté dívky naproti sobě (právě típla obřího "jointa"), kdo že by tady měl dobré kuřivo? Smrtelně vážně se na mě podívá modrýma očima a s naprostou věrohodností špitne – tady se nic takového neprodává!! Někde jsem asi udělal chybu v intonaci…
Lepší už to nebylo ani při dalších pokusech, tak jsem dopili, vypadli bez marihuany a spokojili se s Lucky Strike… Snad příště, dnes to nějak nevyšlo.
Když jsem v noci ležel v teple své postele a znovu si promítal onu scénku, hodně jsem se pobavil! My dva, poprvé v oněch místech, zatraceně „nenápadní“ zjevem i chováním, v dnešní lehkým drogám nepřející době… Neprodáte někdo dobré hulení? Dva agenti provokatéři jako vyšití, není divu, že jsme nic nekoupili. Asi zůstanu u piva a lightek :o)….
