|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Slunce. Napsal jsem jenom jedno slovo a už se mi nechce. Hrůza. A to mám zítra uzávěrku literární soutěže. Jak to sakra udělám?
„Crrrrrrr,“ přišla odpověď.
„Ahoj, jsem tady správně?“ ptá se dívka.
„Ty máš jít na procházku?“ hádám.
„Ano,“ odpoví.
„Tak pojď dál,“ vyzvu ji. „A… Chvilku tady na mne počkej, jenom najdu boty.“
Přehrabuji se v botníku a hledám ty správné.
„Co je dnes za den?“ zeptám se – chci mít jistotu, že se nepletu.
„Pondělí.“
Takže zelené tenisky. Tady jsou, mršky… Ještě bundu a…
„Můžeme?“
Přikývne.
Chvíli jdeme mlčky, pak mi ticho začne napovídat nesmyslné otázky.
„Těšíš se?“
„Co prosím?“
„Jestli se těšíš,“ zopakuji. Cítím se hloupě.
„To jsi nemyslel vážně, že ne?“
„Snažím se přivést tě na jiné myšlenky,“ zachraňuji situaci.
„Dobře.“
Oddychnu si.
***
„Můžu se na něco zeptat?“ zastaví se a upře na mne své oči. Jsou tak nádherně zelené, že skoro minutu nejsem schopen vnímat nic jiného.
„Jenom do toho,“ řeknu pak.
„Jaké to je pracovat s…“ nedokáže se přinutit k dokončení otázky. Já jí však rozumím.
„Člověk si zvykne,“ odpovím a naznačím, že bychom měli jít dál. „Máš hezké oči.“
„Proč mi to říkáš?“
„Jenom… Jsem zvyklý komunikovat. No a navíc je to pravda.“
Začervená se a dělá, že pozoruje tisícimetrové bytové komplexy. Jsou mnohem děsivější než já, napadne mne.
„Věříš v boha?“ polechtá mne další otázka.
„Ne,“ odvětím a pohladím ji po vlasech. Usměje se. „Ale kdysi jsem věřil.“
„Co se stalo?“
„Víš, kdyby bůh existoval, už dávno zazvoní u mých dveří s příkazem vykonat procházku.“
Je to hrůza, co se jí zračí ve tváři? Nejspíš…
„Co takhle dát si zmrzlinu?“ navrhnu.
„Proč?“
„Proč ne?“
„Tak dobře.“
Malinko jsme odbočili z plánované trasy, abychom našli obchod se zmrzlinou, ale to vůbec nevadí. Automaty, které potřebujeme, jsou zde téměř v každé ulici.
***
Lížu své tři kopečky šmoulové zmrzliny a trošku s nechutí pozoruji, jak si objednává kombinaci citron-pomeranč.
„Tak abychom šli,“ konstatuji s pohledem na hodinky.
„Ještě ne,“ žadoní.
„Promiň, časový plán je neúprosný,“ omlouvám své přání spěchat.
Přikývne.
***
„Jak je to ještě daleko?“ zeptá se.
„Už jsme skoro tam.“
Celá se chvěje strachem. Strach je věčný, život ne, cituji si pro sebe klasika.
„Nechceš si zavolat?“ navrhnu jí.
„Zavolat?“ nechápe.
„Domů nebo tak… Prostě někomu, na kom ti záleží,“ řeknu a podám jí čipovou kartu.
„Díky,“ vzlyká.
„No tak, ještě tam nejsme.“
Obejme mě.
„Nejsi takový,“ řekne nakonec.
„Jaký?“
„Bezcitný.“¨
„Nikdo není,“ odpovím.
Zavrtí hlavou.
„Ne, ostatní jsou.“
Gestem ji pustím do telefonní budky.
Usměje se a zavře za sebou.
Počítám do sta. Pak si prohlédnu útroby budky. Čisto. Soustředím se.
-Tady 00-4 A, Oliver Meen.
-Tady centrální počítač společnosti OWL.
-Pěkný sarkasmus.
-Jo, díky. Mám čas ho trénovat. Moc se tady toho teď neděje.
-Málo materiálu?
-Kvalita klesá. Klonovaných lidí je už moc a naši genetici ještě nezjistili, jak jim prodloužit životnost… Za chvíli to tady bude samé nekvalitní zkopírované tělo.
-Ty to nějak bereš vážně.
-Musím. Nechci přijít o práci.
-Vždyť jsi počítač, jak by tě mohli vyhodit?
-Bez komentáře. Takže… Co tam máš za problém?
-Nic, třídění materiálu proběhlo hladce. Jenom…
-Copak?
Šeptám mu své přání.
-Dobře, to je maličkost.
-Steve?
-Co je zas?
-Na co ji použiješ?
-No, vypadala dost dobře, takže kůže půjde asi na sedačky do antigravitačního vozu, něco pošlu do laboratoře, kde ji naklonují pro potřeby chovu – máme nedostatek obyvatel třídy C. Mno a zbytek koupí nějaká luxusní restaurace. Proč?
-Jenom tak.
Odcházím domů. Už se těším, až tam najdu pár zelených očí.
|
|
|
