I
Již nastal všem dnům konec…
Asi navždy.
Ulicí lemovanou ostnatými dráty
procházejí lidé, jejichž lidství pomalu vyprchává.
A z povzdálí na ně hledí chladné oči
Pro mnohé životy smrt stala se
vykoupením
z pomíjivosti.
vlastní existence.
Je konec.
Nadobro.
Je konec.
II
Pacient ležící na lůžku
sténá díky ochromující bolesti.
Nikdy netoužil po konci jako teď.
Ztratil svůj pud sebezachování
a to jen kvůli trápení.
Jeho mysl se odevzdala do jiných končin,
kdežto tělo stále bojuje.
Ono konec nikdy nepřipustí bez boje.
Přesto je konec.
Snad.
Je konec.
III
Podvedl ji s jinou.
Teď vidí jak odchází, jak se vzdaluje.
Od něj dál a dál.
Oba vědí, že už nikdy nic nezažijí spolu.
Že už nic společného nebude.
Láska prostě umřela.
Jen tak.
Pro nic zanic.
Jizvy však zanechala.
Na lidské kůži, na lidské duši
Je konec.
Zřejmě napořád.
Je konec.
IV
Básník svými verši
zřejmě nikoho neoslovil.
Je zbytečné
ptát se: „Proč?“
Nenalezl ani svůj vlastní smysl.
Nemá, pro koho by žil.
Je to troska ukrytá sama v sobě.
Vydal ze sebe všechno.
A teď už v něm nezbylo nic.
Nic, co by mohl druhým předat.
Stal prázdnou skořápkou.
Je konec.
Nadobro a nastálo.
Konec.
|