DAR STÍNU PAMPELIŠKY-CHLUPATÉ HOUSENKY

Noc. Šel jsem po cestě. Byla přímá, ale ne souvislá. Po nestejných úsecích jí přetínaly řady obrubníků, mezi nimiž vedly různě široké cestičky. Cesta šla do dálky, nebylo vidět konce. Po pravé straně cesty stály lampy pouličního osvětlení, jedna po druhé prosvětlovaly malá jeviště pod sebou. S každým krokem se cesta prodlužovala a v nepravidelných intervalech se pod lampou objevovaly odstavené kontajnery na odpadky. Některé byly otevřené. Z některých vyskakovaly kočky. Za mnou šel pes, ne velký, malý, následoval mě. Když jsem se zastavil, zastavil i on. Na konci Cesty bez konce stál letitý, vzrostlý muž se starým psem u nohou. Hleděl na mě a kynul, pohltil mě strach, ale pomalu jsem šel dál. Najednou se přede mnou objevila malá chlupatá housenka, pes se zastavil, těžce se mi dýchalo. Věděl jsem, že se to stane, že se to stalo, přesně takhle, deja-vu? Housenka se oklepala. Nebyla to housenka, byl to stín roztřepeného květu pampelišky. Vypadal úplně jako malá chlupatá housenka. Muž na cestě stál bez hnutí a kynul. Měl jsem strach, nemohl jsem dýchat.

Lampy začaly svítit inenzivněji. Z kontajneru vyskočila další kočka. Starcův pes se postavil a vykročil směrem k nám. Nevědomky jsem sáhl do kapsy a vylovil klíče. Další řada obrubníků se změnila v kované, těžké dveře. Zasunul jsem první klíč, co prsty uchopily do zámku. Dveře se otevřely. Lampy zhasly, kontajnery zmizely, muž zmizel. Pes pokračoval mě v ústrety. Malý pes za mnou zmizel, zmizel stín pampelišky. Nemohl jsem dýchat, cestu pohltila hustá temnota. Pes dospěl k mým nohám a lehl si s bradou na mých teniskách. Strom po levé ruce se zachvěl nočním větrem. Obličej mi zalily slzy. Pes se začal olizovat a kňučet.

Cítil jsem jak stárnu. Byl jsem starý muž. Kontajnery se vrátily na místa, lampy se rozžaly, Měsíc prozářil cestu. Překročil jsem další řadu obrubníků vymezujících uzounkou cestu. Další kované dveře, tentokráte ne mohutné, velmi úzké a lesklé. Sáhl jsem do kapsy, stále jsem nemohl dýchat. Pes vrhl stín přede mne a zavrčel. Otevřel jsem, za dveřmi stálo dítě a drželo na vodítku štěně. Z kontajneru vyskočila kočka. Stále jsem nemohl dýchat, ale nebolelo to, slzy zmizely. Měsíc mě pohltil, stín pampelišky – chlupaté housenky se rozprostřel po celé zbylé délce Cesty bez konce, skrze chlapce. Ohlédl jsem se. Malý chlapec odcházel, štěně s ním. Starý pes nervózně zachrchlal, postavil se a táhl mne za kalhoty vpřed.

Mizel jsem v krok po kroku ve stínu pampelišky – chlupaté housenky, mizely lampy, kontajnery, kočky, Měsíc, Noc, mizel jsem ve stínu Cesty bez konce, už jsem mohl dýchat, ale nedýchal jsem.