Noc utkaná z nitek strachu
uniká ze spárů bolavých snů,
odlétá na křídlech hvězdného prachu,
propadá sítem vzkříšených dnů.
Chvostem už nabírá mladý jarní chlad
a hvězdy mžikají,
brání se,
z pavučin temna v šat spletený hrad
prvním provázkem světla
zraní se.
Jak z chmurných myšlenek kdyby hnětla
to těsto hutné dravé krásy
a jako hrdla když vzlykají,
jako když stínají zralé klasy,
tak uniká hříšného vzdechu stín,
tak roztíná vedví se horlivý klín,
tak slza kane
a s krví se spíjí,
zemdlené noci srdce roztrhané
divokým křikem v spáči se svíjí.
Třepotem netopýřích křídel
slévá se hrotů mohutný proud,
v umrlčím těle zlý oheň plane,
bílý kat se rozpřáhne v poslední soud.
Jak jen těm kaskádám vřídel,
jak jen jim hříšnost zakázat,
když jako vánek hebký,
jako překypující krásy sad,
zní nám z bezduchých úst lebky
prokletých nočních hlasů hlad? |