Dýchám už dlouho, znám ten cvik... (E. Dickinson)

keď sa chceš dobre mať, tak musíš utekať... 

 Dva kroky dopředu, dva zpátky... ne nic se nezměnilo. Ulice do kopce a za rohem ještě do většího, bloky starých domů. Oprýskaná zeď za zády, vpravo narušená mříží vrat. Schody podél zdi, klesající k opuštěnému staveništi. Ticho a šero. Staré pokroucené stromy.
„To,“ napadlo ji. „Prokletí Salemu. Sem ne...“. Zamrazení v zádech. „Kuš,“ okřikla se.
Jediný barevný dům s obrovskými prosklenými dveřmi.
„Tam to bude,“ napadlo ji. Do pohovoru s Asseel Mhawi W. scházelo ještě čtvrt hodiny, a tak vytáhla z náprsní kapsy cigarety, celkem zbytečně se rozhlédla jestli ji někdo nevidí a zapálila si.
Kouřila rychle, nervózně, bez chuti a neustále sledovala čas na mobilu.
Pět minut před časem schůzky zazvonila na zvonek s vizitkou firmy a vešla dovnitř prosklenými dveřmi a dál po schodech pokrytých kobercem.
Asseel ji dohonila v prvním patře: „Víte, my jsme ve vedlejší budově,“ a pak ji vedla zpátky ven a potom k nenápadným dveřím do suterénu.
Neomítnutá chodba, kapající potrubí, v zasedačce, kam byla uvedena na novém stole honosná kytice a nějaké prospekty.
Ještě než se poprvé napila donesené kávy, věděla, že to zase nedopadlo.
Když jí slečna Asseel nabídla kombinovanou pozici programátorka – sekretářka, nejlépe na živnostenský list, bylo ji jasné, že u téhle firmy „s dlouholetou tradicí v oboru IT“ ji štěstí nečeká.
Počkala si na závěrečnou frázi: „Do zítřka se rozmyslete, my vám určitě zavoláme.“ a šla.

Nikdy nevolají.

Čtvrtek, jiné místo. Obrovská moderní budova v komerční zóně. „Solidnost,“ napadlo ji.
"Třeba se konečně zařadím do stroje a moje konto nebude měsíc co měsíc balancovat na hranici nepovoleného mínusu. … Budu výkonná, dobře placená, nudná.“„Kuš,“ okřikla se.
Budova byla... vylidněná. Jména na dveřích jen ojediněle. V třetím patře dlouhá chodba a za rohem druhá. První známky života – otevřené dveře do kanceláře, nějaké papíry rozházené po podlaze, světlá místa na zdi tam, kde býval nábytek.
„To se mě netýká, to je jiná firma,“ přesvědčovala se a šla dál. Na konci chodby hala, ve které nesvítilo světlo a kde se musela proplétat mezi krabicemi. Další stěhování. Dveře zatím bez zámků. Za posledními dva škrobení pánové v oblecích.
„Přesilovka,“ napadlo ji.
A taky že jo. Jakoby už od začátku věděli, že ji nechtějí („A to už ani nenosím modré vlasy...“)
Na materiály, které ji poslali včera ráno, aby si je nastudovala k pohovoru, se vůbec nezeptali. Místo toho je zajímalo, jak staré má dítě a z jak velké dálky by dojížděla.
S větou: „Dáme vám vědět,“ neobtěžovali.

...bo na kokosových ostrovech tam rostou rumy na stromech...

Pátek. A seznam položek k vyřízení pořád stejně dlouhý. Aby taky ne, když za každou vyškrtnutou přibudou dvě nové. „Tohle nemám šanci vyhrát,“ napadlo ji.“Nejsem Superman....“
Linkovaný sešit na matiku. Projekt Ukrajina – ruská verze. Sehnat instalatéra. Vytisknout mámě e-mail od jejího přítele. Odpoledne předvést aplikaci na evidenci znaleckých posudků. Vygenerovat přístupová hesla pro dvacet lidí a bezpečně rozeslat. Koupit kombinačky. Připravit dokumentaci.
Do svého životopisu na CVOnline doplnit přednosti: organizační talent a odolnost proti stresu.

A vystřílet idioty.

Myslím, že se mi vybije baterie, napadlo ji, když už páté pobočce do telefonu vysvětlovala, že věta: „Před prvním spuštěním aplikace se, prosím, nejprve na počítači odhlaste a pak znovu přihlaste,“ znamená, že než spustí aplikaci poprvé, musí se odhlásit a znovu přihlásit.

„Asi s tím střílením začnu u sebe....“

V poledne naštěstí přišla sms od kamarádky: Favola, za půl hodiny.

Objednali si, jako vždycky: „Dvakrát preso, dvakrát salát, jednou vodu jemně perlivou, jednou bez bublinek.“ Ve Favole bylo zatím příjemně poloprázdno.
„Zas mi nic nevyšlo, já nevím, asi dělám něco blbě,“ postěžovala si.
„Nesmysl, “ zamítla kamarádka. „Máš smůlu, že nejsi mladý perspektivní muž. Jednou to vyjde, vydrž.“
„No, snad jo. Jenže jsem strašně unavená. Usínám za pochodu“
„No, protože by sis potřebovala už taky jednou pořádně odpočinout. Ostatně to já taky. My všechny.“
„Tak jo, kašlem tady na to, utečeme na Havaj.“
„Tam je horko.“
„To neva, budem sedět ve stínu a celý den popíjet chlazené koktejly. A mohl by je servírovat třeba...
.. Johny Depp.“
„Ten se mi nelíbí, toho si nech. A stejně lepší než Havaj by byl opuštěněj maják na jihu Francie...“
„Tak tam jsem taky ještě nebyla...“

Přerušilo je zvonění kamarádčina mobilu,
„Promiň.“ A pak do telefonu: „Dobrý den, posílala jsem vám to ráno. Aha. Nejsem teď na mailu, ale do půl hodiny budu. Pošlu vám to znovu. Na jakou adresu? Ano. Rozumím. Jistě“
Šárka se napila kafe a pak se znovu omluvila. „Promiň, musím jít. Drž se. Ráda jsem Tě viděla.“

„Já tebe taky,“ odpověděla, z půlky už do zad.

Pak zvonil mobil jí: „Mami, koupilas mi ten sešit?“, a tak rychle dopila kafe a běžela do papírnictví

zabereme hej hou, taháme kameny

Den byl dlouhý a zdaleka ještě nekončil. Únava byla tentokrát tak zlá, že ani plechovka kávy brown nepomohla.Držela volant tak pevně, až to bolelo a neustále si opakovala: „Soustřeď se. Řídíš. Tady a teď. Řídíš. Soustřeď se! Řídíš. Chceš dojet domů. Soustřeď se!“ pořád dokola. V polovině cesty zastavila a koupila si další kafe.
A potom znovu „Nespi, řídíš. Soustřeď se, krávo.“ Cigareta, druhá.
Když doma vcházela do dveří, byla už skoro ve formě na večerní tanec koupelna -pračka -kuchyň – sporák – úkoly – slyšet – odpovídat.
Hodina a půl. Jsem prostě dobrá napadlo ji. A zase unavená. Jak dlouho se tohle dá?
„Ne, mami, opravdu nepotřebuji s ničím pomoc, děkuji,“ říkala do telefonu, zatímco nandavala večeři.
(„Hlavně, aby sem nepřišla, nemám na ni čas.“)
Stačí jen neprodlužovat zbytečné telefonní hovory. Nezastavovat se. Nepřemýšlet. A všechno bude fungovat, jak má.

tramvaj by jezdila přes řeku nahoru ...

Neděle. Konec února, ale sluníčko svítilo jak o život. „Je nádherně,“ napadlo ji, když se s dcerou zastavili v aleji na břehu řeky. „Za chvíli bude jaro. Plno světla a tepla a věci půjdou líp.“
„Je krásně, že jo,“ řekla nahlas.
„Jo.“„Ale ta výstava byla děsná.“

„To byla.“

Potěšilo ji, že alespoň v něčem sdílí stejný vkus. Cestou k řece se stavily v místním muzeu na výstavě obrazů. Prospekty na stolku vedle vchodu o autorce mluvily jako o velmi dobré, úspěšné atd... ale jim oběma se ty obrazy prostě nelíbily, připadaly jim jako malované poslepu, takže se nezdržely dlouho.. Při odchodu si vzaly dva letáky s sebou, udělaly z nich lodičky a pustily je po řece.

„Mami, říkala jsem ti, co .. učitelka si myslí... Narruto... manga... tagy... gympl... “

Připadalo ji to trochu jako zázrak. Ona nikdy svoji matku do svého světa nepouštěla, ani náhodou.

Neděle. Konec února, ale sluníčko svítilo jak o život. A čas jen líně tekl, jako voda v řece před nimi a bylo ho hodně a nebylo kam spěchat... neměla ráda velká slova ale stejně ji napadlo - „Dokonalý. A cestou domů bychom se mohly stavit v kavárně.“

„Mami, byla u nás babička. A je naštvaná, že máš zase upomínku z knihovny. Že si to nehlídáš. A říkala, že nikdy nechodila tak neupravená jako ty. A že nikdy nebyla tak tlustá jako ty. Že ona vždycky všechno zvládala.“

„S drakem nemá cenu bojovat,“ napadlo ji.

„No, babička už asi zapomíná… Nepotřebuje nic? Tak dobře, pojď, musíme ještě nakoupit.“
„Jo a taky říkala, že moji vedoucí z tábora jsou všichni feťáci. Že nejsou? To by přece nemohli dělat vedoucí!“
„Jsou jiný, nápadný a to babička nikdy neměla ráda. A ve svým věku už se asi nezmění. Prostě ji neber tak vážně.“
„Ale vždyť vím. Taky říkala, že brácha moc pije a že je pořád v práci a udře se. “
„Myslí to dobře. Tak už pojď.“

„Proč musíš zase kouřit?“

koně u Třeboně plavali ve vodě...

Z Penny se vracely už po tmě, se dvěma taškami nezbytných věcí jako vždycky. Zrovna procházely kolem dětského hřiště, když odněkud zpředu zaslechly nejdřív zuřivý psí štěkot a pak volání o pomoc. Předala svoji tašku dceři a rozběhla se za voláním.
Na trávníku mezi paneláky vlevo od cesty seděla stará drobná šedovlasá paní, svírala v náručí naříkajícího pejska a pořád dokola opakovala: „Co mu to udělali, co mi to udělali, pomoc, prosím vás pomoc, pomozte mi někdo, co nám to udělali...“
V šoku pozorovala ženinu bundu se skvrnami od krve, majitele druhého psa a nějakou mladou blondýnku, stojící nad ní. Oba paní přesvědčovali, že se jí vlastně nic nestalo a že se má uklidnit a přestat křičet.
„Mami, pojď pryč, mami, nepleť se do toho, mami...“ uslyšela dceru, která mezitím také dorazila. Jasně slyšela úzkost v jejím hlase, ale odejít nebylo správné, nemohla prostě utéct a dělat, že nevidí...

A tak to řekla nahlas: „To nejde, musíme pomoct.“

. „Co mám sakra dělat?“ přemýšlela. Ve snaze udělat cokoliv pronesla popleteně: „Jak nestalo, paní má celou krev od bundy!“
„Dojděte někdo pro mého muže, že ho potřebuju, “ prosila teď paní, a tak se, s ulehčením, že konečně ví co dělat, vyptala, jak se muž jmenuje a kde ho najde a zamířila tam. Dceru poslala s nákupem domů.

Musela na tu paní myslet celý večer, na všechno co mohla udělat a neudělala a že ta žena potřebovala pomoc a ona nevěděla jak. Na to jak ta žena byla v tu chvíli na všechno tak strašně sama a lidé kolem ji přesvědčovali, že se nic nestalo, i když museli přece vidět, že stalo.
Usnula až když si pustila do uší naplno muziku, aby překřičela vlastní myšlenky.

Nepamatovala si, co se jí zdálo. Vzbudila se s pocitem, že v pokoji někdo je. Zavolala na syna: „Jsi to ty?“ ale věděla, že on to není. Postava byla temná, nezřetelná a postupovala do pokoje. A cítila z ní zlo. „Ne to je pořád sen,“ napadlo ji. Musím se probudit.“ Probudila se znovu do stejných kulis. Viděla, jak sousedka, která je nesnášela, dusí dceru a bere ji dech, až nemůže dýchat a jak se kolem synova těla ovíjí chobotnice a zabíjí ho. „Nech moje děti, neublížíš jim, to ti nedovolím!“ křičela, ale nepomáhalo to. Bojovala se zjeveními vší silou, kterou v sobě našla, bojovala jak o život a nakonec se rozkřičela hrůzou. Pak se konečně probudila doopravdy, vyděšená a zoufalá. Děti spaly a v celém bytěm v celám domě bylo ticho. Jediný nepatřičný zvuk byl její dech.

„Nezvládám to, kurva,“ napadlo ji.“Démoni a čarodějnice. Vůbec to nezvládám.“ A rozbrečela se.

time

„Krávo zasraná,“ zaječela, když už bylo jasné, že to ubrzdila. „Moje gumy, byly nový,“ pomyslela si.
Ta baba na kole jí vjela z chodníku rovnou před auto, bez rozhlídnutí.
„Sakra. Měla bych to celej život před očima. A ona ani nezpomalila, jede si dál jako by se nechumelilo. Nenávidím tenhle svět. Dobrovolnej dárce orgánů. Copak se ti lidi nemaj rádi?“
Vracela se z dalšího zbytečnýho pohovoru. Z dalšího tanečku na téma: „Nechceme vás, ale chvíli budeme dělat, že jo.“
Stmívalo se a ještě musela nakoupit. Uvařit, připravit se na zítřejší jednání, pomoct dceři s úkolem, umýt si vlasy... běžná rutina.
„Určitě jsem na něco zapomněla, na co jsem sakra zapomněla? No, to se ukáže. Snad to nebylo důležitý..“

U pravé krajnice stál zaparkovaný kamion. Když ho začla předjiždět, cítila jak auto ztrácí tah. Přidala plyn, ale auto pořád zpomalovalo.
„Dochází plyn,“ došlo ji. „Teď ne, sakra! “
Pokusila se přepnout na benzín, ale v rostoucí panice jen vypnula přivod paliva.
I tak měla štěstí, auto setrvačností doklouzalo před kamion a k pravému kraji, než zastavilo úplně.
Na první pokus zapnula vyhřívání zadního skla, pak teprve čtyřblinkr.¨
Seděla a zírala do tmy a klaksóny aut, jedoucích před tím za ní a teď ji objíždějících a mizejících v dálce skoro nevnímala....

Vlastně nebylo kam spěchat.

Pozn: v textu byly použity názvy a slova z písniček:

keď sa chceš dobre mať, tak musíš utekať  (Zona A - Ludia v pohybe)

...bo na kokosových ostrovech tam rostou rumy na stromech...  (JiKo/Pomerančová - Ostrov Koko-soví)

zabereme hej hou, taháme kameny (Kabát - Dole v dole)

tramvaj by jezdila přes řeku nahoru  (J. Nohavica - Těšínská)

koně u Třeboně plavali ve vodě... (RapeAct - Koně u Třeboně)

time (Pink Floyd - time)

On the Run (Pink Floyd - On the Run)