Snowflakes

(Henry Wadsworth Longfellow)

Out of the bosom of the Air.
Out of the cloud-folds of her garments shaken,
Over the woodlands brown and bare,
Over the harvest-fields forsaken,
Silent and soft and slow
Descends the snow.

Even as our cloudy fancies take
Suddenly shape in some divine expression,
Even as the troubled heart doth make
In the white countenance confession,
The troubled sky reveals
The grief it feels.

This is the poem of the air,
Slowly in silent syllables recorded;
This is the secret of despair,
Long in its cloudy bosom hoarded,
Now whispered and revealed
To wood and field.

Sněhové vločky

Z povětří, z jeho „za srdcem“,

z rámě té mračné haleny

na lesní hnědou, holou zem,

na lánek pustý, sklizený

zvolna a vláčný, tich‘

snáší se sníh.

Právě tak naše chmurná snění

dostanou náhle jasný tvar,

zkroušenost duše v běl se mění,

když se vyznává;

tak jako nebe odhalí,

co cítí za žaly.

Tohle je báseň z povětří

i tajemství té skleslosti,

zapsané tiše raz, dva, tři,

a kupa touhy od kosti,

ani šeptem nepoví

to lesu, natož do polí.