|
ROZENEJ PILOT
Hrnky a jiné věci se začaly třást. Cinkají v záchvatu geologických proměn. Udržet zdi nelze. Beton umírá pod tlakem gravitačního zákona. Šrapnely trhají na ulicích šunku od kosti a všude krvácí probodnutý hluk. Souhvězdí ryby nahlíží v kamenném klidu........
Bomby jsou svrženy. Inhalujeme kyslík z modrých zásobníků. Dívám se na přístrojovou desku. Ručičky budíků jsou na správných číslech, teplota -2 °C, paliva dostatek.
Jsme v šestici, sevřeni v útočné formaci indiánského šípu. Letíme nad hlubokým barevným kanálem. Poznávám v něm velkého třpytivého hada, díky kterému jsme došli půl poznání, když nás ohnivým mečem vyháněly z ráje.
Přepínám na přídavnou nádrž. Listy vrtule nemilosrdně řežou oblaka.
Všechny vjemy jsou rozlišovány ve vesmírných zákou tí mozku. Jsem neklidný a potím se. Krev je zatím stále v žilách a žíly v těle.
Cítíme čas sedící nám za krkem v podobě havrana se zobákem od čerstvého žrádla a benzín je náš kamarád i nepřítel.
Mezi praskotem v uších jsou slyšet pomalá slova. Slova jak z medu, slova bez smyslu.
Ale neuplyne ani zlomek a jsou chycená do rámu chladné skutečnosti.
“Banditi na 12ti!” ozve se z rádia.
Silný zážitek. Tíživá slabost ve stehnech, žaludek jak sevřená pěst. To náhlé uvědomění si těla.
A věk něco přes 20. Nemilujeme nikdo a nikdo nemiluje nás. Jsme andělé s výsostnými znaky.
Andělé co přináší smrt.
“Banditi v 6 hodin!” Motor bere forsáž. Kamenný let do mírumilovné sluneční záře.
Jsem najednou tak sám.
A v dálce mezi stromy cítím horký jícen -čas mě potahuje druhou kůží. Vidím oči.
Mám tu spár
Je to jak sedlat koně.
Jak poraněnej zpěv.
Rvu se s tím.
Rez se odlamuje v malinkých plátcích z nepoužívaných antén, začíná podzim přezrálé oceli.
Nahnutý nad propastí, nad prostorem jsoucna, nad dírou bez nádechu, ro ztahuji plíce vzduchem. Šutry se pohnuly a větve kolem mají útlé, až podvyživené tvary. Hustá semknutost těl stromů zabraňuje světlu v pronikání, je sevřena vrstvou tuku ve svých důležitých místech. Otáčí horkou věcí do prostoru a pak jí nabodnutou, nechává pomalu sklouznout dolů, až na doraz. Setkání uprostřed července. Organická kaluž odráží obraz světa a klouže v reálné hodině. Nastává míchání růžových barev, volně přecházejících přes kysele žlutou až v krvavě rudou.
Je to jako lovit víly napalmem. Už byl nejnižší čas. Čas ve zkresleném pohybu.
A můj povrch je stále bez názvu, tře se o mokrou část, zavěšenou na sterilním háku. Převis prokrvené kůže, nelze ochutnat bez závrati. Zanechává na mém trupu stopu plnou rosy.
Obarvené nehty tanečnice, atraktivně zarůstají do měkké tkáně prstů.
Je zřetelně slyšet, jak nehtovina zapouští, své agresivní kořeny do nemožné hloubky, mezi spleť nervů a žil. Špína zkřížených cest, se mísí s mokvajícím obnaženým vnitřkem kůže.V bolavých místech nastává pomalý tlak. Tlak vzduchu přepočtený na hladinu moře, dnes ve 13 hodin. I rány srdce, udávají rytmus pochodu v hnoji. Svůdná reklama na progresivní tvorbu hladového zánětu. Volně přecházím do volného pádu..........
Řítím se v trupu svýho stroje, Svištím trubicí bez hlenu v jasné harmonii se srdečním tepem. Mám rozstřílený křídla, dýchací přístroje na to serou,
olovo protrhalo jejich trubice.
Potápím se do měsíční melodie, bez přilby, bez krytu. Běžím v čele útočícího vojska, cítím pleskot praporů a vlajek. Oči mám plný překvapení z náhlýho ohnivýho květu. Vše se zas mění v lov. Jsem na stopě, lezu, pach mě vede. Ve stropě mám schovaný nebe. Kousky slídy nahrazujou světelný body vzdálenejch hvězd.
Šlápnu do tmy, do absence světla, bez příkazu, bez živočišnýho tepla. Zouvám se a hladím si prsty. Cítím omezující dospělost, která si mě omotává svým rozeklaným klínem. Zvláštní chvíle, pocit nekonečnýho Dejavu z letošního podzimu. Silný proudy šťávy z tý nezřízený jámy. Nahý místo bez hudby, kde se ztrácí rychlost. Tam jsem p roměněnej ve zvíře s rozměrem a tvarem po otci.
Zmrzlý ruce drží můj mozek proti slunci.
A hudba co zní je tvrdá a neproniknutelná. Je plná mramoru a zlatejch žil. Valí se v drtivejch plochách. Slejvá se jak olovo. Její kostrou je monolit ze zhroucenejch rytmů.
Jsem zase nedílnou součástí tlustýho vesmírnýho toku. Mým dalším já bude třeba explodující slunce na horizontální ose.
Jediný co zbývá říct - miluju tě ve tříčtvrtečním taktu, dál netřeba mi slov.....
| 
