Když slovo stalo se slovem,

našel se básník

Jenž z jasnozřivé hrůzy ze smrti

donekonečna bědoval.

Ve stavech horečnatých

za vyzvánění zvonů kostelních,

za Absint

věci hrůzné popisoval.

Tak jeden podzim utekl, a druhý,

když na konec s námahou vstal básník od stolu

a básníkem druhým dal se do hovoru.

A do zimy už byli oba tuzí.

Lidé vzpomínali matně,

který z nich první

otevřel ty dveře

do pokoje pokojů.

Bylo jedenáct hodin

bylo dvanáct hodin

a na věžích se stále

nezvonilo.

Snad ti básnici líbali se v ráji,

zdvořile.

A bylo svatě,

když vymřeli po meči a polovičatě.