/ke třem posledním hodinám aprílu/
zmuchlám papírek i s popelem
dojde mi, že už nedokážu psát
tužkou
jenom číst esemes
ťukat do kláves
zírat do monitoru
pár náčrtků o rozdílech
mezi citem a pocitem
patetický
dobrý tak k tomu utřít
tím vylitou vodku
a vrazit si střepy do prstů
„.. no víš.. doufám, že..
..že ti to nedalo nějakou naději..“
šeptne janis vedle
má o mě strach?
„neboj..“
odevzdala jsem nějaký to deko
bezpodmínečný podpory
jako by mě sžírala paranoia
že věštkyně ví všechno
opilost hraničí s odevzdaností
nemyslet na ráno
těšit se na ráno, na odpoledne
ještě pít.. budem se smát hovadinám
a já můžu hrát člověka
kterej je v klidu
a největším problémem na obzoru
mu může být
-podle nich-
falešný odér naděje
tehdy by přišla pomoc
říkali by "víš, ono to nemá smysl"
na krutost reality
jsem sama..
|