Tak tu sedí na okraji vypouštějící se vany. Dívá se na maličké tornádo, které vsává všechnu pěnu, která byla tak neskutečně jemná. V ruce svírá malý kříž a přemýšlí o tom, jak moc je té pěně podobná. Krása, která v ní byla, je jakoby pryč. Stala se z ní potvora, mrcha, co nedá nikdy nikomu pokoj a tak to prostě je.
Svírá ten kříž už celé hodiny, je to jakoby její úděl. Bolí ji hlava, ale takovým zžíravým způsobem, jaký nazažila. Ten kříž ji pomáhá, opravdu, vždycky když příjde tenhle stav, drtí ho v ruce a doufá, že to bude všechno jinak, že se čas vrátí.
Bouchly dveře od balkónu, asi je otevřel vítr. A teď, kdyby stála v jejich blízkosti, určitě by ji srazily k zemi. Tak proč tam nestála? S tím bouchnutím se lekla a upustila celý svůj život do toho malého kanálku na konci vany. Kříž se chvíli houpal na běloučké pěně a ztratil se někde v temnotě. Uplavalo ji všechno, všechno co měla. Přes slzy neviděla nic, ani svůj obraz v novém naleštěném zrcadle. Že by těď všechno bylo ještě horší? Nebo to všechno bude stejné?
|