Adam a Eva zpátky v ráji
Jejich vztah se už druhým rokem rval o místo pod Sluncem, i když o rvaní nemůže být řeči – byla to láska na první pohled a hned jak se trošku osmělili, byli pár. Když byli spolu, nevnímali okolí, existovali jeden pro druhého, proto se jim také říkalo Ad am a Eva. Byla to typická láska až za hrob, i když se dovedli i pěkně pohádat. Ale už to jejich usmiřování bylo tak kouzelné, že náhodný přihlížející by nevěřil, zda náhodou neusnul a nezdá se mu krásný sen. Poznali se v tanečních, Evě je nyní sladkých sedmnáct a je to její první zkušenost na poli lásky, Adamovi je už devatenáct, po několika zklamáních přišla konečně trefa do černého. Nikdo ani neví, kdy si řekli své první: “Miluji tě”, na většinu věcí měli a mají jiný názor, oba mají i odlišný pohled na život a na smrt. Adam se chystá na vojnu a jejich lásku tak čeká první velká zkouška. Nechodí do stejné školy, Adam ukončil studium na gymnáziu ale na vysokou nechce, Eva studuje ekonomickou školu.
Adam byl v poslední době nějaký divný, zamyšlený více než jindy, ale Eva si myslela, že je to kvůli té vojně a nevěnovala tomu pozornost, naopak se mu všemožně snažila poslední týden zpříjemnit. Ale čas k Adamovi rozhodně příjemný nebyl a tak se zdálo, že tento týden byl ten nejkratší ze všech. Už byl pátek, zítr a ráno ho čekal vlak plný kluků s podobným osudem. Adam měl vítečný nápad a zašli si na večeři, oba si vzali oblečení, které měli v tanečních, když spolu poprvé tančili a dokonce hudba hrála stejnou píseň. Adam to měl naplánované znamenitě! Svíčky vytvářeli tu pravou atmosféru a červené víno všechno ještě zkrášlilo. Adam byl skutečný gentleman, nechal Evu vybrat, objednal a po jídle ji vyzval k tanci. Ten poslední tanec jim oběma rval srdce, pomyšlení, že se takovou dobu neuvidí je děsila. Jejich těla byla jako jedno, vůbec nemuseli mluvit, Adam Evu tiskl k sobě, oběma srdce bilo na poplach a odmítali se pustit. Vinou tohoto tancovali už půl minuty bez hudby, ale čert vem čas! Dopili víno a chystali se odejít, ale jejich večer tím zdaleka neměl končit.
Asi půl hodiny se procházeli po večerní Praze, takhle krásná jim ještě nikdy nepřipadala. Když se Eva zmínila, že by radši už šla domů, Adam ji naprosto překvapil. Doprovodil ji, ale u dveří od branky vytáhl klíče a odemkl. To Eva nečekala, klíče od jejich domu přece nikdy neměl. “Co to…” chtěla se Eva zeptat, ale Adam ji skočil do řeči: “Ty mě vyháníš?” Eva jen pokývala hlavou, že ne. Adam se spiklenecky usmál, ale to už byli v předsíni. Pomohl ji z kabátu a za ručku zavedl do ložnice, tázavě se na ni podíval. Věděla, co tím myslí, srdce jí bušilo a celá se třásla, kývla. Přistoupil k ní a jemně ji pohladil po tváři, sladce se usmála. Pomalu se k ní přiblížil a obejmul ji, v tu chvíli jim srdce bláznila v těle a už už se chystala vyskočit a splynout kdesi v nebesích. Nebyla schopna jediného pohybu jak byla nedočkavá dalších chvil. Naštěstí se Adam chopil iniciativy, políbil ji. Celá se třásla. Přitiskla si ho k sobě. Už to nemohla vydržet, topila se ve štěstí a lásce, najednou jako by ji šaty tížily, přála si z nich vyklouznout. Snad ji četl myšlenky, protože ji začal pomalu svlékat. I on byl hořel touhou a přál si zastavit čas. Rukama jí něžně přejížděl po celém těle, když si lehali, byli už nazí. Jemně ho navedla, teplo se jí rozlévalo po celém těle. Adam najednou nevěděl, co dělat, rázem by chtěl všechno. Srdce stále zrychlovalo. Znovu jí začal líbat. Zakrátko oba prožili doposud jejich nejhezčí zážitek, bylo jim krásně, zkrátka srdce vyletěla do oblak!
Příští ráno bylo kruté, když se Eva probudila, byla už sama, Adam jí nechtěl budit a oběma tak prodlužovat trápení. Nechal jí dopis, dozvěděla se, že rodiče Adamovi ochotně “půjčili” byt a jeli na chatu. Vůbec nic se jí nechtělo dělat, hlavu měla plnou myšlenek na Adama. “Co teď asi dělá?” “Kde je?” “Myslí na mne?” Jediné, co jí potěšilo, bylo když mu psala dopis. Večer ji zase popadl smutek, bylo jí do breku. Věděla, že se uvidí už za dva týdny při přísaze, ale to bylo moc dlouho. Ještě zavzpomínala ne včerejší večer, byl krásný, jak to ten Adam perfektně naplánoval! Včera se jí to opravdu moc líbilo, ale. Stín pochybnosti vklouzl do její duše. Nyní měla takový pocit prázdnoty, jako by to včera byla rozlučka “napořád”, jako by se už neměli vidět, téhle myšlenky se polekala. Dříve, než jí stihla napadnout další, zarachotil klíč v zámku. Rychle na oko poklidila, přišli rodiče. “Ahoj, copak jste tady včera dělali?” zeptal se tajemně táta. Celá zrudla. “No, to mi stačí.” usmál se. Rychle odešla nahoru do svého pokoje, na tohle nebyla připravená.
Znovu se přesvědčovala, jak je ten čas krutý, najednou se zase táhl, a to ještě minulý týden měla pocit, že přímo letí. Avšak přísaha se blížila, pomalu ale jistě. Trochu byla znepokojená, že Adam ještě neodepsal, ale asi tam má hodně práce.
Ale přece, týden před přísahou přišel dopis. Ale už od pohledu byl divný, adresa byla napsaná na stroji. Eva rychle dopis otevřela. Viděla Adamovo písmo. To ji částečně uklidnilo.
“Ahoj Evo,
jestliže čteš tento dopis, prohrál jsem. Prohrál jsem svůj zápas o život. Promiň, dlouho si byla jediná, kvůli komu stálo žít, ale dnes, dnes i toto plus padlo. Více ti poví můj doktor (02/523336), víš, že věřím, že budu žít, jinde a na lepším světě. Teď už to vím.
Tvůj Adam
P.S.: Přijď za mnou!”
Tenhle dopis Evu naprosto šokoval. Četla ho stále dokola, pořád ho nechápala. Myslela si, že je to špatný vtip. Celá se třásla, nic nechápala, ničemu nevěřila. Rychle si ho přečetla znovu. Seběhla dolů a rychle vytočila to číslo.
“Dobrý den, soukromá ordinace MUDr. Jana Vaňka, prosím?” ozvalo se.
“Rychle potřebuji pana doktora!” vyhrkla Eva.
“Řekněte adresu a mi pro vás přijedeme!” ozval se klidný hlas znovu.
“Dej sem toho doktora!” zařvala Eva.
“Haló, Vaněk. Máte problém?” doktor asi pochopil vážnost situace.
“Co víte o Adamovi? Co mu je?” brečela Eva.
“Adam? Kdo to je? Jaké má příjmení? A kdo jste? Nezlobte se, ale nemohu poskytovat informace každému. Přijďte si osobně, Trojanova 198, Praha 4. Na shlednaou” a položil to.
Eva nechápala už vůbec nic. Byla šílená, ještě jí někdo neřekl, jestli je Adam živý nebo ne. Zhroutila se na zem a brečela. Všechno jí pomalu začalo docházet. “Zabiju se!” proletělo jí hlavou. Naštěstí neměla sílu se zvednout. Byla zoufalá. Stále doufala, že je to lež, že se jí to zdá. Nezdálo. V pravý čas domů přišla máma. “Proboha, co se děje?” spíš vykřikla než řekla. “Mami,” vrhla se Eva se vzlykotem na mámu a podala jí dopis. Máma ho rychle přečetla, sama nevěděla, co si o tom myslet, ale musela uklidnit svou dceru. “To bude dobrý.” snažila se. Vše se urovnalo, až když přišel i táta, to naštěstí netrvalo tak dlouho. Vše si nechal vysvětlit a v klidu začal jednat. Nevěřil, že by Adam podlehl nějaké nemoci, to přece nejde tak rychle. “A proč nám sakra ještě nezavolali z útvaru?” rozčiloval se. Nejdřív zavolal ono číslo a s doktorem si domluvil schůzku. Najít Adamův útvar bylo těžší, nikde toho o něm moc nevěděli a taky nikdo nechtěl dělat něco navíc. Nakonec se dohodli, že půjdou spát a zítra ráno vše vyřeší.
Téměř celou noc Eva probrečela, někdy jí však přepadl takový divný pocit, kdy radši ani nedýchala. Postel měla u zdi ve které bylo okno, hlavou byla k té zdi, takže do okna moc z postele neviděla. Přesto měla mrazení v zádech, bylo jí z toho všeho opravdu špatně. Chtěla se podívat do okna, ale nemohla. Bála se. Celá se třásla. Měla pocit, že jí někdo sleduje. Asi po půl hodině “to” ustalo a Eva mohla usnout. Ještě ráno neotvírala okno moc jistě. Sešla dolů, táta akorát s někým telefonoval. “Mám špatné zprávy.” mračil se. Eva se dozvěděla šokující novinu – včera večer Adam utekl od oddílu při přesunu a je nezvěstný. Kdo jí teda doručil ten dopis? Adam?! Podlomily se jí kolena. Táta ji pomalu usadil. “Jdeš s náma k tomu doktorovi?” ptal se. Eva jen kývla hlavou, čím dál tím víc měla pocit, že ničemu nerozumí.
U doktora následovalo jedno překvapení za druhým. Eva znejistěla už když se dozvěděla, že je to psychiatr. Léčil Adama už půl roku. Už půl roku a nic jí neřekl! Byla jako ve zlém snu. A choroba – Schizofrenie. Eva věděla, že Adam je (stále věřila, že žije) bez rodičů. Vychovávali ho pěstouni od tří let, měl štěstí, že si ho někdo vzal. Ivanka, tak říkal pěstounce, však onemocněla těžkou chorobou a musela se jet léčit do Ameriky, kde je dodnes. Jel s ní i její manžel, Adam tu však zůstal, jednou za měsíc tak navštěvoval svou nevlastní tetu. Někdy svou samotu těžce nesl, ale co potkal Evu, byl v pohodě. Ale asi ne zcela, když se léčil. Jeho choroba však nebyla ve vážném stadiu, dokonce svitla naděje na úplné vyléčení, proto i doktora překvapil Adamův útěk. Když uviděl Evu, ihned jí nabídl svou pomoc, Eva zatím odmítla.
Stále jí vrtalo hlavou, jak to, že nic nevěděla. Opět jí bylo do breku. Navíc domů jeli okolo “jejich” restaurace, rozbrečela se. Skrz slzy se dívala do výlohy, tolik spokojených párů. Najednou se lekla toho, co viděla ve výloze. Byl tam Adamův obličej. Podívala se znovu. Jako by se usmál s zmizel. Přešel jí mráz po zádech. Doma okamžitě přečetla znovu ten dopis. Znepokojila ji věta “Přijď za mnou!” Zděsila se. Věděla, že Adam věřil v posmrtný život, jeden čas se dokonce zajímal o černou magii. Nemohla se nadechnout. Rychle potřebovala vzduch. Okno se bála otevřít, už se zase stmívalo. Slyšela kroky. Ano, jasný dupot. Úplně zkoprněla. Nedávno viděla jeden film v televizi. O čarodějkách. Hned si ho vybavila. Trhli dveře. Vykřikla. Ozvala se strašná rána. To máma. Nesla jí snídani na podnosu a také se lekla až ho upustila. Rychle běžela uklidnit nešťastnou Evu. Z obýváku se ozval táta: “Rychle, Adam je v televizi.” Eviny naděje se vyplnili! Ne však na dlouho, byla to pátrací relace. Adam už byl obviněný z dezertérství.
Následující noc Evu opět silně znepokojila – v bytě byl sice průvan, ale tak nějak pištěl. Snad jako by mluvil! Eva celou noc neusnula. Byl úplněk, jak Měsíc svítil, vypadal jako velká hlava, která nakukuje Evě do pokoje. To si zas vzpomněla na Kytici, toho se náramně vyděsila. Začínala mít závratě a zase ten divný pocit. Všechny zážitky za poslední týden se teď vraceli, chaoticky. Z některých fantazie vytvářela příšerná obrazy. Eva najednou měla děsný strach, celá se třásla, nemohla se pohnout. Měla divné pocity – chvíli se tma zesvětlovala, pak zas houstla, jindy v ní zcela jasně viděla postavy. Chtěla křičet a nemohla, strach to nedovolil. Ráno bylo milosrdné, jakmile se trošky rozbřesklo, letěla dolů. O to větší hrůza ji však jímala, když rodiče nebyli doma. Rychle se podívala na hodiny, bylo půl dvanácté odpoledne. “To není možné, před chvílí se rozednilo!” Možné to však bylo, rodiče tou dobou už byli v práci. Eva si šla sednout k televizi, znovu dávali tu pátrací relaci a Adama ukazovali mezi samými vrahy, to nemuseli! Když byla na řadě fotka Adama, televize se vypla. Eva se lekla. Televize na ovládání nereagovala. Zase ten divný pocit! Eva věděla, že musí utéct. Ale kam? Na horu ne, tam se bála. Ozvalo se vrznutí. Okamžitě vystartovala, vyběhla ze dveří ven, v pyžamu se schovala na zahradě ve skleníku.
Když procitla, byla v nemocnici. Ve skleníku omdlela, byla úplně vyčerpaná. Okolo stáli rodiče, maminka ustavičně plakala. “Mami,” promluvila, “to je dobrý!” utěšovala nyní Eva matku. Rodiče však už museli odejít. Doktor Evě vysvětlil, k čemu vlastně došlo – organizmus prostě neunesl tak velký šok, ale už zítra půjde domů. A všechno bude dobré.
Než definitivně pustila nemocnici, navštívila psychologa, ten ji uklidnil, takové stavy v těchto situacích bývají normální, kdyby se něco jenom přece nezdálo, má se určitě zastavit. To už ale Eva ani nevnímala a těšila se domů, už začínala být veselá.
Doma se vykoupala, rodiče připravili velice chutnou večeři a šla si lehnout. Do školy nemusela, s mamkou se dohodla, že týden zůstane doma. I v posteli bylo krásně, nikde ani vidu či slechu po oněch špatných pocitech. Eva se však neradovala dlouho, už kolem půlnoci všechno začlo nanovo. Opět ten pocit v zádech, tentokrát však nebyl tak silný a Evu pomalu ovládala zvědavost. Opatrně vstala. Celá se třásla. Krev se jí vařila v žilách. Srdce bušilo, ale Eva byla rozhodnuta, dnes večer zjistí, co jí to tak strašilo!
Pomalounku se blížila oknu, podívala se do něj. Ten obraz jí málem vyrazil dech. Obloha byla temná, byly vidět jen tmavé stíny stromů. Všechny si je pátravě prohlédla. Najednou vytřeštila oči. Na protějším stromu se něco pohnulo. Očima projela celý strom, ale nic nezahlédla. Až teď! Viděla dvě modré pronikavé oči! Bylo to strašidelné. Viděla, jak si ji prohlíží. Neměla však strach, naopak, cítila pocit bezpečí. Ty oči jí byly tak známé. Vždyť to byl Adam! Otevřela okno a zařvala jeho jméno. Zadívala se do nich. Ani se nepohnuly. Zařvala znovu. Pomalu se začali ztrácet ve tmě. To Eva nechtěla, najednou měla Adama, a teď by jí měl zmizet? “Né!” proniklo tmou. Oči zmizely úplně. Tento zážitek na Evu hluboce zapůsobil, už se přestala bát, naopak , těšila se na další noc.
Odpoledne ji přišla navštívit její nejlepší kamarádka. Chtěla Evu utěšit. ale když viděla, jak je veselá, nevěděla, co si má myslet. Eva jí vše vysvětlila, Radka si nejprve myslel a, že je blázen, ale nechtěla jí vyvracet poslední naději a tak jen přitakávala. Pak už si povídali až do večera o různých věcech, hlavně o škole.
Dnes si šla Eva lehnout už v sedm, hořela touhou. Věřila, že ještě uvidí ty oči, ani nemohla usnout. Hlavou jí proběhl ten dopis, to: “Přijď za mnou!” Už to začínala chápat, Adam určitě chce, aby šla za těma očima. Rozhodla se, až se opět ukáží, půjde ven. Cítila, jak se jí víčka jemně klíží, plna očekávání usnula.
Probudil ji ten jí už moc dobře známý pocit, chvilku váhala, nějak ji přešla odvaha, ale nakonec se přemohla a vstala z postele. Okamžitě jí začalo srdce bušit, jako by samo radilo, kam jít. Podívala se z okna a opět uviděla ty dvě modré, pronikavé oči. Měla pocit, že se jí tu noc nemůže nic stát. Pomalu otevírala okno, ruka se přeci jen trochu třásla. Byla krásná, světlá noc, srpeček měsíce jakoby osvětloval zrovna tu část, kde Eva byla. Už našlapovala na trávník, zdálo se, že má oči na dosah ruky. Ty se však začali vzdalovat. Evu vyděsila představa, že by je měla nechat utéct. Vždyť byly Adamovi! V noční košili šla ulicí za svým snem, za svou láskou. Nevedl ji rozum, ani nohy, to srdce určovalo směr. Modré oči v dáli ji uhranuli. Eva míjela poslední domky města, ale to nevnímala. Už neviděla jen oči, pomalu se před ní objevila Adamova hlava a k ní později přibylo i tělo. Natáhl k ní ruku, to bylo jasné gesto. V Evě se míchal podivný koktejl pocitů, tak nádherně jí ještě nikdy nebylo. Takový pocit lehkosti ji přímo opíjel. Bylo jí tak krásně, ale tak nepopsatelně krásně, srdce stále zrychlovalo, hnalo ji vpřed. Adam už byl velice blízko. Natáhl ruku. Eva ho chytila, spadlo z ní obrovské břemeno. Přála si, aby tento pocit, tento okamžik nikdy neskončil. Najednou se však zalekla, pod nohami již dávno necítili zem. Podívala se dolů a naskytl se jí kouzelný obrázek. Pod ní byly tisíce světélek, uprostřed v mlze rozeznávala mítinku, kam až došla. Chtěla najít svůj domeček, ale Adam jí zdvihl hlavu, obejmul ji a zašeptal: “Konečně!”
|