Stále ještě ve stínu odloučení

naše konečky nervů ochutnávají neznámo,

jež bolestně lahodí.

Uvnitř nevychovaně však cosi cválá.

Nedbáme hranic, co tak svazují,

je slastné hořet žárem „my“.

Do rámu snů napíná život plátno

a štětec namáčí v naději.

Toulavá kapka náhody,

stéká nám přes dlaň, mezi prsty.

Možná stačí jen sevřít ruce

já a ty.