|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Olivy v kádích
Autor: anae (Stálý) - publikováno 24.5.2008 (14:31:54)
|
|  |
Básně, které zůstanou nenapsány
nevypadnou z hromady listí
jsou vyhrabány všema rukama rodiny
všechny směřují jedním směrem.
Přicházejí z ulic a kanálů
ze zbytků, plivanců a krys
haraburdí našich zkrachovalých plaveb,
jako vyslanci budoucnosti
nás varují abychom se ohlíželi zpátky.
Leží
ukryté pod kuchyňským stolem
s jeho důvěrnostmi
a slzami.
Nikdy nenapsané básně vyprávějí
o ztracených prstech,
popěvcích opilců,
levém rukávu od kabátu
odlupuje se jako kůže.
Vidí
zvyky sousedů,
ranní procházky,
pro ptáčky nalámaný chléb.
Zaznamenají strach ve výtahu,
výkřiky nenávisti
a lásku, přitlačenou břitvou
na její kovové ostří v podobě chřtánu.
Zastiňují ulice
kde myšlenka na prázdnotu tě nutí modlit se
(tady ne, prosím bože,
ne zde).
Stojí ve vstupních dveřích
domů kde se naše matky přidržovaly zábradlí
a ruce mužů náhle vzplály pro intimitu
a učily nás tichu.
Čekají v oddělení rakoviny
s manželem třicet let,
pozorují ho, jak odchází,
upravují mu vázanku.
Podobají se
onomu báječnému strýčkovi s ochrnutou paží
vyslanému zpátky ze Staten Islandu a
odloučenému od jeho sestry
(kdo by chtěl zestárnout v této zemi
kde ženy sedí s koleny od sebe
a málokdy recitují
řecky básně o miláčkovi).
Básně, které zůstanou nenapsány
zůstanou jako olivy v kádích
zatvrdlé a černé,
i když pěna vyplouvá k povrchu bělostně.
* * *
The Olives in the Vats
Poems that go unwritten
do not surface from a pile of leaves
raked up by all the handd in a family
all pulling in one direction.
They come up from the streets and gutters
on the butt ends, spit, and rat
flotsam of our failed sailings,
envoys of the future sent to warn us to turn back.
They lie
concealed beneath the kitchen table
with its coffee intimacies
and tears.
They note
the digits missing from a hand,
the drunkard´s ditties,
the left soulder of a jacket peeling away like skin.
They watch
the habits of neighbors,
the morning walks,
the bread broken for birds.
They record the fear inside an elevator,
the cries of hate
and love, forced with a razor
onto its jaw-like metal doors.
They shadow the streets
where the thought of a flat sets you praying
(not here, please God
not here).
They stand in the doorways
of building where our mother keep the stairs
and the hands of men go up small dresses
teaching us silence.
They wait in the cancer ward
with the husband of thirty years,
watching him, as he leaves,
adjust his tie.
They resemble
the great uncle with the withered arm
sent back from Staten Island and
separated from his sister
(who would grow old in this land
where the women sit with their knees apart
and do not often recite
poems about honey in Greek).
Poems that go unwritten
keep like the olives in the vats,
hard and black,
though the froth rises white to the surface.
|
|
|
