Bytostná blízkost

Cítím tě blízko, celá se chvěji,
když kráčíš po zemi, která mi patří,
vnímám, jak důrazně tvé kroky znějí,
vcházíš do komnat, jenž nikdo nespatří.

Zdravím tě pohledem, beze slova
klesám k tvým nohám s očekáváním,
svobodná bez viny chci být doma,
podléhám, padám, marně se bráním.

Pozdvihneš, přitlačíš, jemně mě stiskneš,
loutku svou, přikážeš: „Ani se nehni!“,
slovem mě ovládneš, do mysli vnikneš,
když smyčky provazu rozdělíš vedví.

Pak bičem mě pobízíš, ostruhy zatínáš….
unikám, rodím se, vracím se zpátky,
když mě pak zmučenou v pase objímáš,
dilema milosti, čas je tak krátký.
…

Nahá je bytost, jež vzdala se cele,
až na kost nahá, nikoli svlečená,
přesto mám křídla zněžnělá pelem
z prachu se zrodila, jsou nedotčená.