Ze tmy

Nažloutlé světlo za letních večerů,

lomí se od laviček a působí tak dávně.

Vlezlá melodie od kiosku zní,

porosty keřů, ve kterých potkani třou se

během namlouvání, černě se zavlní

na pozadí papundeklu,

chodníky, pojednou na dotek příjemné,

za chvíli už vydají poslední horko

do noční šachty.

Vítr se zvedá od zastávek na znamení

a odnáší zmuchlané cáry papírů

i lidské siluety navždy pryč.

Padá se, nohy divoce hrabou pod sebe

jako když se plave ve snu.

Je to jen stín co vstupuje

mezi plesnivé zdi a míjí vytlučená okna

tolik podobná ranním tvářím,

pod kroky skřípe mu sklo, štěrk

a odhozené věci.

Na setmělém nebi jak v plachtě 

tekoucího asfaltu

sleduje kdosi hemžení města,

nechce však blíž, jen z měsíčního koše

dál ozařuje narudlé povahy a listí

ve větvích.

Výlohy dlí v mrtvolném přítmí,

když zablikají neony

na zaprášených rozích baráků.

Všechno se děje v řádu věcí,

i malátné hlavy z hospod odnaproti

v pravý čas padají kam mají.

Tak se to ale jenom jeví

ze tmy, do které jsi vešel

před chvílí.