|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Rychlovka a taky skica. Ke všemu se přiznávám.
Jména mě nebaví vymýšlet, proto jsem zvolila staré známé.
Návraty
Vrací se domů. Domů, kde pokaždé někdo umírá. Ulice jsou dosud pochovány v mléčné mlze, která vyvěrá z kanálů. Chodník a silnice, po každých pěti metrech jedna popelnice, kanály a obrubníky a vůbec to nedává smysl. Nic kolem nedává smysl. Nové tvary poznává až když už je u nich, ale to je záhy opouští, protože je bez zájmu míjí. Prostě jde dál, co na tom, že odchází od něčeho velkolepého, ve spěchu. Ty milostné dopisy. Především ty.
Na hlavním nádraží se ještě letmo ohlédne, očima nesleduje horizont budov nebo nervózní cestující čekající opodál. Je to jen patetické gesto loučení, které se mu vryje do paměti. Dělá víc věcí pro ostatní, než pro sebe. Taky ti o tom bude povídat. Kostove, Kostove.
Vlak kluše jak pominutý, občas zahrčí. Nebo zastaví. Kostov si dojmy z vlaku konzervuje. Očima těká. To další není vysledovatelné. Vystupuje pět zastávek před domovem. Jen tak na lehko a nazdařbůh zahne kolem Obecního úřadu nějaké vesnice. Jde po modré, jak se dovídá z kůry stromu.
„Intro? Co ty tady? Dnes jsem na tebe myslel. Zrovna na tebe. V rozhlase totiž říkali, že je prvního máje. To už bylo asi před týdnem, ale tak nějak, …ne?“
„Máme tu chalupu,“ jen trochu vystrčila bradu směrem ke kopci, kde se dala tušit osada.
Voda si řinčela podél kamenných okovů dál a dál. Seděli ve stínu stromů na spadlé kládě, těsně vedle sebe. Cítil její napjatou kůži, stačil by dotek. Její tělo mluvilo totiž jazykem „už dnes mě můžeš mít“.
„Víš, cos mi tehdy řekl? Že – není kam uhnout.“
„Byl jsem teď dlouho pryč, já vím. Všechno pořád platí.“
Nechtěl ji, stačil jen nějaký malý náznak, dát jí jednu ruku na koleno a druhou −. Všechno zůstalo stejné, šla ho ještě vyprovodit k lokálce. Slunce pražilo už o poznání silněji. Viděl ty její oddané oči, oči, co by se nechaly pomilovat a zlákat na pěkně šmejdskou minulost. To si musí pamatovat. Ona by snad i chtěla, a proto ne.
Nikdo ho neočekával; nedal dopředu vědět, kdy přesně přijede. Otevřel dveře, povědomá vůně a hlasy. Nekřičel, šel pomalu a nejistě do útrob bytu. Ve futrech už obyvatelé zjistili, že je tu kdosi cizí. Hleděli na sebe. „Tak jsi tady.“
„Tak jsem tady.“ Odpovídal jim Kostov očima. Na prvních pár minut ho ovládl pocit cizáctví. Jen si to podržet v paměti.
Po tři dny byl zas zpět, v rodině. Vyvrhel ale také syn. Pohřeb, hostina, pohřeb. Odjezd. Jen být otevřený všem pocitům, jen sledovat, vnímat a tesat do duše. Nezapomenout.
Odjezd bolel a bolel o to víc, jak se snažil Kostov prožité události hlouběji analyzovat.
„Proč to bolí? Protože mám zůstat?“ Neřešitelná situace, když musí odejít.
Jde s jistotou ke schránce. Věří, že ona už čeká.
Napíše jí ihned poté, co si slepecky ohmatá všechny předměty v předsíni. Jen co si vzpomene, co jí chtěl napsat. Brzy. Napadlo ho slovo šachta, jen si to dát do souvislostí.
Ty návraty, Kostove.
|
|
|
