Jsem zběhlej pěšec
co nezná krále,
figurka dřevěná
jak podlaha v sále.
Tancuju po polích,
útočím křivě
a svůj strach ze smrti
utápím v pivě.

Jsem tvrdá věž
a těžko se hejbu,
tam kam mě nepošlou
sám od sebe nejdu.
Po tahu doleva,
dopředu, doprava,
čekám kdy se bude konat
moje vlastní poprava.

Jsem chromej kůň
bez sedla i jezdce,
poslouchám rozkazy,
ač se mi nechce.
Dva kroky rovně
a jeden do strany,
v zákeřným vraždění
už nemůžu být nestranný.

Jsem slepej střelec,
ač chybí mi puška,
posloužím každýmu
jak mladá služka.
Že střílím šikmo,
co na tom záleží,
každýmu po zásluze,
tolik co mu náleží.

Jsem chudej král
co k večeru, k ránu,
ač vlastní mám,
chtěl bych cizí dámu.
Ona však nechce,
prej ať jí políbím,
jedno vím už určitě,
že se sám sobě nelíbím.

Jsme jenom figurky
ze dřeva i plastu,
smutnej náš osud
topíme v chlastu.
A celá tahle hra,
jak letadlo bez pilota,
je pro VÁS jen útěk
z vlastního života.