Vykradači hrobů
Co o ní mohla říct. Nebyly jiné. Nebyly rozdílné jistě. Stolek. Židle. Rychlovarná konvice. Ne, nebyly jiné. Jistě. Vstala. Postavila vodu na „kafe“.
Pozvala by ji dál, ale ona „kafe“ nepije. Z dálky zaslechla kostelní zvon. „O pět minut napřed“, poznamenala si na papír.Nebylo to důležité. Nikdy
nic nebylo důležité. Co taky by mohlo připadat důležité básníkovi. Otevřela okna v kuchyni do ulice a vyklonila se ven. Ta stará dole zas něco
štrikuje. Vypadala nemožně. Ve všem vypadala nemožně. „Dobrý den.“ Žena odhlédla od pletacích jehlic směrem k rozevřeným okenicícm. Bílý
pes u jejích nohou pootočil hlavou a podíval se nahoru. Pak začala dělat, že ji neslyší. Pes sklonil hlavu, a tak se zdálo, jako by se z okna vůbec
nikdo nevykláněl. Jako kdyby „ty“ okna vůbec nebyly „otevřený“. Jako kdyby vůbec nebyla ulice a nebyl dům.
Protáhla se. Chodidla v modrých pantoflích jí sjela tam a zpět. Napřímila se. Voda se začala vařit a konvice se vypnula. Vzala hrnek z linky.
Nasypala do něj rozpustnou kávu a zalila ji horkou vodou. Naproti na stěně viselo smaltované umyvadlo. Voda z něj nikdy netekla.Někdo k němu
zapomněl přimontovat trubky. Pak bylo všem líto ten krám vyhodit, když už ho někdo přišrouboval, a tak tam zůstalo viset čistě ze sentimentu.
Posadila se ke stolu.Všechno ji poslední dobou „sralo“.Škola, peníze, kluci, co se na ní vykašlali, kamarádi, co umřeli, lidi kolem.Měla o čem psát.
Pořád měla o čem psát.
Básníci. Básníci jsou jako vykradači hrobů, Janele. Pod povrchem literatury je jenom příběh a já jsem jeho hrob.
Pozvala by ji dál, ale ona stejně „kafe“ nepije!
|