Zrcadlení

Jak nenávidím filmy, které mi nebezpečně

ukazují vlastní život,
jako koňský hřeb piju barvy jiných,

jež mi jej připomínají příliš bezpečně.
Miloval jsem tu dívku, co se ve smíchu
kývala jako svět ze strany na stranu,

taky sedmnáct dalších, a teď mám pocit,
že stojím na plechovém prámu,

kterému pod břichem utíkají pěny.

Kdysi jsme s přítelem spřádali plány

na romány plné aut a prostřílených zdí.

Pod námi hrázděnou ulicí

tekly trolejbusy a spěchající lidé.

Někteří na sobě možná měli

klidné černé peleríny, ale nevím jistě.

Určitě jsem tu ulici tak chtěl vidět,

jako vystupující z Doylových mlh.
Sešívali jsme tlumené barvy - a o čem teď

budeme psát básně svých životů?