Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Mezi mnou a tebou
Autor: Alexa (Občasný) - publikováno 26.6.2008 (17:36:32)
Jsem zavřená v malém pokojíku. Ležím na zemi, zírám do stropu. Jak se odtud mám dostat? Proč tu jsem? Dveře se otvírají, někdo vchází. Pustí mě odsud někdy? Cítím dorůstající měsíc, brzy bude úplněk. Proto mě tu drží.
Ti, co přišli mě poutají, svazují mi ruce k tělu. Odvádějí mne ven, abych jen na chviličku viděla denní světlo. Ne, netrapte mě. Prosím... Už je to tak sedm let. Chci domů, chci žít. Pusťte mě!
Zavírám oči před ostrým slunečním světlem, nesnesu ho. Chci vykřiknout, ale z hrdla se mi dere jen vzteklé vrčení. Vlčí vrčení. Ne, já chci mluvit. Nejsem krvelačná bestie, jak si o nás všichni myslejí. Jsem jako všichni ostatní, jen trochu odlišná.
Chytáte moje přátele, chtli jste i mne, ale proč? Víte to vůbec? Víte proč nás vraždíte? Ubližujeme vám snad? Mojí rodinu jste vyvraždili a to vám neodpustím. Nechali jste jen mě, abych vám byla návnadou. Ano, vlkodlak pozná vlkodlaka i v lidské podobě. Díky mně jste pochytali a zabili mnoho mých přátel. Ničíte mne a víte to. Zkoušíte kolik vydržím. A já vytrvám. Za těch sedm let tady jsem strádala sílu. A teď vám ji ukážu!
Zavyju a škubnu. Vztek, bolest, nenávist nastřádaná za ta léta mi dává sílu. Vytrhávám se svým věznitelům. Provazy praskají a já jsem volná! Utíkám. Pryč, daleko odsid. Za pomstou! Pokud mě chytí zabijí mě.
Zadýchaně se zastavuji před omšelou budovou. Běžela jsem celý den a noc. Kdysi jsem tu byla, už je to dávno. Procházím ysokými dveřmi a ocitám se ve starobyle vyhlížející hale. Vyběhnu po schodech do nejvyššího patra. Vstupuji do jediných dveří. Co mě čeká? Jak mě přivítá? Vždyť kvůli mně zahunulo tolik našich.
„Pane,“ skláním se před mužem sedícím za dubovým stolem „Pane, podařilo se mi utéci. Ale za ta léta kvůli mně zabili mnoho našich.“ „Vstaň, maličká, nikdo ti nic nevyčítá, přestože jsme ztratili mnoho našich.“ Zvednu hlavu. Prohlíží si mne. Vidí mi až do duše. „Hodně tě změnili, maličká. Přestála jsi toho hodně. Smrt tvé rodiny, mučení, útěk.“ Dívá se na mě soucitným pohledem. „Pane, kam mám teď jít? Určitě mě hledají.“ „Dole na tebe čekají naši pracovníci. Budeš bydlet tady v Centru. Teď už běž.“ „Děkuji vám, Pane.“
Seběhnu dolů a odtamtud mě odvádějí do jednoho z pokojů v Centru. Kdysi jsme tu také bydleli. Celá rodina. Pár let. Pak jsme se odstěhovali na jih. Tam nás našli Lovci. Dokáží mě před nimi ochránit aspoň tady? Teď jsem štvanec, kořist.
Můj pokojík je malý, ale mnohem útulnější než místnost, kde jsem přebývala posledních sedm let. Rychle si pokojík prohlédn. Postel, koupelna, záchod, kuchyňka. Ve skříni objevím nějaké oblečení. Vyberu si džíny, top a mikinu a jdu do koupelny.
Po dlouhé době vidím zase sama sebe. Nepoznávám se. Černé vlasy mi dorostly po pás a zplihle mi visí v provazcích slepených potem. Obličej mám vyhublý, tváře propadlé, pleť skoro bílou. Mě tělo je pokryté jizvami a modřinami, jež mi způsobili oni. A moje chlouba, oči, už nezáří radostnými jiskřičkami jako kdysi. Ne, odráží se v nich bolest a utrpení. To nejsem já. Tolik jiná. Pán měl pravdu, změnili mě tam opravdu hodně.
Ospruchuji se, obléknu se a vydám se ven. Dali mi i peníze. Jdu žít! Konečně!
Prohlížím se město a zaplavují mě vzpomínky. Vzpomínám na dobu, kdy jsem měla ještě celou rodinu. Matka s otcem, bratři. Proč se to muselo stát? Jak nás našli?
A pak je spatřím. Lovci. Kde se tu vzlai? Viděli mě? Otáčím a běžím ulicí zpátky. Ohlížím se, jestli za mnou některý z Lovců neběží, a vrážím do někoho před sebou. Tvrdě dopadám na zem. „Kam letíš?“ slyším nad sebou. Ten, do koho jsem vrazila, mi podává ruku. Zvedám se a oprašuji si šaty. „Omlouvám se. Není ti něco?“ „Ne, ale pro příště radši koukej, kam běžíš, nebo něco sejme tebe,“ usmívá se kluk do kterého jsem narazila. Může mu být tak devatenáct. „Jinak, já jsem Pavel. A ty?“ „Nela,“ plácnu první jméno, které mi přijde na jazyk, „můžu tě někam pozvat? Abych odčinila to, že jsem ti způsobila šok?“ „Dobře, ale platím já!“ usměje se a vyrážíme do kavárny. Konečně jsem šťastná. V duši mi však hlodají pochybnosti. Je to člověk. Nesmím se s ním přátelit. Je to příliš nebezpečné, pro nás oba. Tak proč mě tolik přitahuje?
Přesto přijímám pozvání na druhý den odpoledne. Chci užívat života dokud můžu. Dohnat ztracené roky. Najednou mi dochází něco důležitého. Zítra je úplněk! Ne, teď to nemůžu přece zrušit. Cítím volání měsíce, je tak silné. Neměla bych nikam chodit. Co když spolu budeme déle než bycho měli? Vždyť mu můžu ublížit nebo ho dokonce zabít.
Ale i tak jdu druhý den na smluvené místo. Jdeme do parku, procházíme se, povídáme si. Pomalu se začíná stmívat. A pak je vidím znova. Lovci. A tentokrát si mne všimli i oni. Pomalu se blíží. Rychle přemýšlím. Chytnu Pavla za ruku a táhnu ho za sebou. Běžíme co nejdál od nich. Nesmějí mě dostat. Musím pomstít svou rodinu. Jak mě mohli najít? Nebo mě sledovali už od mého útěku?
Podařilo se nám je setřást až v lesíku za městem. Stříleli. Vím, co by mě čekalo, kdyby mne jen škrábla jediná kulka. Bolest, jen bolest. A kdyby mě trafili přesně? Pomalá a bolestivá smrt.
„Nelo, nechtěla bys mi něco vysvětlit?“ Už je to tady. Chce vědět, kdo jsem. A vím to vůbec já? Co mu mám říct? „Oni... Já... já... utekla jsem jim. Drželi mě zavřenou od mých desíti let.“ „A proč tě tam drželi?“ Ne, nemůžu ti to říct. Nevěřil bys mi. Brzo bude tma. „To ti říct nemůžu. Je to příliš složitý.“ Zpoza mraků vychází měsíc. „Máme dost času. Řekni mi to, prosím.“ Úplněk! „Nemáme.“ „Jak to, že ne?“ „Pavle, zapomeň na mě! Utíkej! Neotáčej se! Běž! Rychle!“ šeptám smutně a nléhavě. „Co? Proč...“ „Neptej se! Prostě běž!“ teď už křičím. Začínám se proměňovat. Hlava se prodlužuje ve vlčí čumák, tělo obrůstá černou srstí, na rukou a nohou rostou drápy, záda se sama ohýbají. Poprvé v životě se tomu snažím bránit. Vidím Pavla. Stojí jako přimrazený a sleduje moji proměnu. „Běž, nedokážu se bránit. Můžu tě zabít! Tohle je propast mezi mnou a tebou!“ vykřiknu na poslední chvíli. Proměna končí. Vyju. Je ze mě vlk.
Vidím maso. Připravuji se ke skoku, chci se najíst. Zbytky lidskosti se brání. Odrážím se. Letím. Bokem mi projede ostrá bolest. Co to bylo? Už je vidím. Jsou všude kole. Lovci. A tentokrát mě mají. Už vím, co mě zasáhlo. Stříbrná kulka.
Dostali mě...


Poznámky k tomuto příspěvku
JDiviš (Občasný) - 27.6.2008 > Zde není nutná kritika - slečna to za pár let vyhodí -nebo přepíše.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter