...
Z kostkovaných košil,
v barvách lapiduchů,
z rudého šátku,
smutných očí koní,
ve chvíli slavnostní,
kdy Popelka se sbírá
a princ jí podá ruku ....
V té chvíli na úsměv
jenž sklouzne manekýnám ....
V té chvíli přípitku,
co třeskne v akord hluku ....
Z kostelů zbohatlých,
kde lidský chór
se zdvíhá ...
V té chvíli pro lásku
nám dvou se láska
skryla.
I křehké básně sebevraha
do bláta hlíny lodí pluly
a šedá noc teď v barvu duhy
proměnila se docela.
Jak zní mi slovo pokora,
tak pokoře se duše zdráhá
a muže které měla´s ráda
z červené barví do běla.
To ruka provaz zadrhla
a všechny básně,
které zbyly,
vrátíme flaškám
do hrdla!