|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
|
jsou Malé příběhy a příběhy Velké. Toto je další střípek Příběhu Velkého. :) | |
Mrtvý |
Když jsem došla dolů k domu, byla už tma. Mlha, která se celé odpoledne držela na kopcích, se jako jedním rázem protrhla a měsíc ozařoval obrysy stromů a okolních hospodářských budov. Věděla jsem, že to musím dokázat. Prostě to tak bylo.
Mrtvý byl blízko. Velmi blízko. Cítila jsem ho každým kouskem svého těla. Blížil se za levým rohem domu. Tam, kde jsem viděla za dne pobíhat psa. Byla jsem na setkání připravena, ale i tak byla úzkost tak veliká, že jsem se nemohla ani pohnout. Jeho ztuhlost byla mou ztuhlostí. Byl obrovský. Chtělo se mi utéct, ale nemohla jsem. Šla jsem blíž. Čím dál jsem k němu šla, tím menší byl. Tím méně hrozivý byl jeho výraz. Měl skleslá ramena. Byl nešťastný, takhle úplně zblízka. Měl strach, že mu všichni ubližují - nerozuměl ničemu. Byl paranoidní. Došla jsem až k němu a dotkla se ho. Rozplakal se. Sedli jsme si vedle sebe a on mi vyprávěl. Vyprávěl mi dlouho. Není podstatné, co. Jen - zemřel násilnou smrtí. Někdo ho zabil - když zatlačoval oči tomu, čemu nerozuměl. Položil mi hlavu do klína a povídal a plakal. Poslouchala jsem ho. Pak umřel. Sám.
Po cestě zpátky jsem viděla v setmělé ulici řemeslníky, jak opravují koupelnu v suterénním bytě. Viděla jsem za oknem kavárny dva mladé muže, jak se smějou tomu, co si povídají. Viděla jsem nebe a stromy, které už brzy rozkvetou.
| |
Epilog |
Je těžké se loučit s mrtvými, ale bez rozloučení nezemřou. | |
|
|