Vítr pouště podle zrnek
třídí písek žlutavý,
zas jsem blínu vypil hrnek,
pranic mne tu nebaví!

Z očí jsou studánky slané,
v oáze tu vytrysklé,
neuhasíš, smutku pane,
žízeň duše vyprahlé!

Srdce bloudí někde v dáli,
honí se za marným snem,
depka je teď host můj stálý,
jak v USA černý den!

Mně nechybí jen dvě věže,
já jsem ztratil mnohem víc,
snažím se pat uhrát svěže,
místo abych už se pic!

Ale nějak se mi příčí
už to jednou provždy vzdát,
ač mne život dosti ničí,
dokud žiju, budu psát!

Čím rychleji mířím ke dnu,
tím spíše se odrazím,
dám si blínu ještě jednu,
zas to zkusím! Já  to vím!