Ta osmá
Zima ve stínu stolisté růže.
Léto ve stínu dřevěného kříže.
Cinkají rolničky opilé radostí
umíráček maličkým andílkům.
Pro lásku jsou zásady zbytečným přepychem,
tudíž nikdy nepříjde na mizinu,
ani neumře na úbytě.
Zahajte palbu!
Vivat!Vivat,svoboda!
A v nejbližším šenku s manželstvím prohyřte výplatu
do posledního zlaťáku.
Souznění duší,
souznění nevěry s AIDSem.
Vydejte se po stopách Ježíše Krista,
tak odhalíte přetvářku přetvářky
v tváři nemohoucího člověka.
Hra náhody,
vykastrovaný duch,
tréma utrápeného poutníka před poslední večeří Páně.
Čáry a moc čaromocné noci mají sem vstup přísně zakázán:
pouze žena-milenka za hrst rýže a trnovou korunu
smí aspoň nakouknout klíčovou dirkou.
Tisíce vesmírů,
nekonečno nekonečných božských utrpení.
Spím,spím ve člunu,zvolna plujícím proti proudu času,
který mi daroval v nultém dni tesař Josef.
Stigmata vesmíru.
/Akordy lásky také krvácí./
Slunce a Země klečí před kněžkou Smrtí.
/Muž a žena před rozvodovým soudem bohyně Maaty/.
Běhají,výskají maličcí andílkové po borovicovém lese
a prostovlasá Marie ostružiny sbírá.
Spím,spím
a ve snu se ptám Josefa:
,,Proč se k tobě nechci znát?"
Bloudím jako hladová hyena náboženstvími.
Bloumám jako ztroskotanec po ledové pláni víry.
Plížím se po hranici mezi světlem a tmou
mezi sekerou a borovicí
mezi křížem a válečným vozem
za myšlenkou a bílou holubicí.
Spím,spím
a ve snu kárám Josefa:
,,Ty věříš,uctíváš,klaníš se Bohu,
který ti sokem byl v lásce,
který ti ukradl ženu,
syna s ní zplodil
a na kříž poslal?
Josefe,oj běda,běda.
Zbabělost,vypočítavost a ješitnost tvá do teď
v manželství pískají na víru
a žena,jak zhypnotizovaná kobra,dle jejich rytmu tančí."
Oranžová bytost rozebírá slovně,větně i významově
modlitbu dávné Atlantidy.
Žena-milenka překládá otčenáš do srozumitelného jazyka.
A slepota s vírou předhodily černému kocourovi
s bílými drápy mrtvou bílou holubici.
Probouzím se,
člun narazil na mělčinu,
protože čas si vzpomněl na to,
že mi připomene,
že mě kdysi vroucně miloval.
Světlo hodilo radostně tmě písek do očí.
Sekera s borovicí nad sklenicemi višńovky zdrbly
nevěrného dřevorubce,
ale kříž a válečný vůz hlídají hranici
mezi mnou,myšlenkou a bílou holubicí.
Josefe a Marie,
zima vládne chtíči,nevěře,smilstvu
ve stínu stolisté růže
a léto diktuje mírové podmínky lásce,erotice,věrnosti
ve stínu dřevěného kříže:
tak vám nikdy ani já ani oranžová bytost
nemůžeme požehnat.
Stěžejní báseň části Noc
|