Ta desátá I.část

Dámské toalety svůdně šustí o lesklé parkety

a orchestr falešně hraje rádoby valčík Na krásném Dunaji.

Špitání.Šeptání.Tlachání.

Zdvihnuté obočí,výmluvný pohled,

rudou rtěnkou vyzývavě namalované rty

a cinkot sklenic šampaňského.

Dívka v bleděmodrém stojící opodál,

která nezúčastněně pozoruje zábavu kolem,

rozevřela vějíř z rajčích per.

Horko k zalknutí.

Ovzduší v sále se žene k pokraji nervového kolapsu

a obyčejné lidské srdce...

Dívka dobrovolně odchází ven,ven do zahrad.

Dál,dál od společnosti posedlé sexem a naditým měšcem.

Hloub,hloub jí lákají ztichlá zákoutí,

růžové keře a oživlé kašny a fontány.

Bílý písek vzpráví květinám pohádku o zimní královně

a voda v jezísku zchlazuje bílým leknínům horké hlavy.

Po chvíli znavená chůzí dívka usedá v altánu na lavičku

a zrak upře k obloze.

,,Mít tu moc a utrhnout všechny ty hvězdy

a zaplést si je do vlasů a nebo, žije tam na nich

někdo stejný,jako třeba já, jak mi o tom kdysi

dědeček vyprávěl,"přemítá.Ale...zahoukání sovy ji

razantně vrací do tvrdého reálu.

Nejistě se rozhlédne kolem.

,,Co mám dělat?Vrátit se tam k nim, a nebo se vrátit domů?"

Povzdechne si.

A tu náhle prostě a jednoduše,

zčistajasna,

se za jejími zády ozve příjemný hlas:

,,Ač mě vidíč nebo nevidíš,

ač víš či nevíš,

kdo jsem,

bát se mě nemusíš!

Zavři oči.

Podej mi ruce a nech se vést.

Za chvíli tvé potíže zmizí."...

Praotče,Pramatko,

z kůže se svlékněte

a vy,Plejbojové z Nemanic, a vy,Štěnice ze zámků a podzámčí,

zapalte tři svíce žárem srdcí svých

a ty, kouzelníku, nebledni závistí

ned těmi choulostivými kouzly!