Ta desátá III.část
Hluboko,hluboko v černých lesích ve srubu praská vesele oheň
a před ním v hlubokém křesle s nataženýma
nohama sedí zahořklý lovec s velkou sklenicí rumu v ruce.
Na stole před ním stojí zarámovaná fotografie mladé ženy.
Řekne on za ni,
kdo je, a nebo ona sama se nám představí?
,,Je to moje manželka.Po pěti letech mě opustila
s mým přítelem z dětství,který sem přijel z města
strávit dovolenou.Jednoho dne se sbalili oba a byli pryč.
Po ní na stole zůstal lístek na rozloučenou s jednou
jedinou větou:Nudila jsem se s tebou."
Šeptají rty,které pomalu usrkávají rum.
A tu náhle prostě a jednoduše,
zčistajasna,
se za jeho zády ozve příjemný hlas:
,,Ač mě vidíš nebo nevidíš,
ač víš či nevíš,
kdo jsem,
bát se mě nemusíš!
Pomohu ti tak, aby jsi již nikdy nebyl sám
a žádná žena tě nezradila.
Zavři oči.
Podej mi ruce a nech se vést!"...
Praotče,Pramatko,
borůvky a houby sbírejte,
zima na dveře klepe!
A vy,Plejbojové z Nemanic,a vy,Štěnice ze zámků a podzámčí,
radostí plesejte,
štvanice na lásku a milování začala. |