„Jmenuje se V. a před nedávnem oslavila 11. narozeniny. Stojí na malém kopci, může být vysoký tak dva metry. Má hnědé mikádo a vlasy jí sahají kousek nad bradu, oblékla si šaty bez rukávů. V jejím obličeji jsou teatrálně vyceněny zuby a zároveň se ústa šťastně usmívají. Dívka je zaťatá a urputná, ale chybí v ní jakákoliv upjatost k čemukoliv. Z fotografie se dívá jakoby na mě. Jenže já jsem se v té době již dávno blížil ke švédským hranicím. Později mě ale mí přátelé obeznámili s okolnostmi pořízení snímku. Jednou z okolností vzniku fotografie, se kterou mě seznámili, byla také půvabná Klára, starší kamarádka té dívky. V. se dívá na někoho za objektivem. Myslí si, že je to někdo, kdo se jí (i když jen na zlomek vteřiny) bude snažit porozumět, vyhovuje jí skutečnost, že snaha zůstane neúspěšná. To představuje i motiv, proč se dívá zrovna na něj a ne na někoho jiného (třeba na opáleného Gustava nebo na slečnu Mahlerovou). Kdo je ten o němž nemluví?“
Měl výraz cílevědomého muže. Tento dojem podporovala i chůze ulicí, chůze patřící ženě, se kterou kráčel. Vždycky mu s mírnou ironií vyčítala, že se nenaučil naslouchat, že příliš rád mluví. Často to od ní slýchal a pokoušel se najít důvody, jimiž se obhájit, jenže v něm vznikala myšlenka, že všechno zpochybňování a vyvracení jejího názoru („Neumím naslouchat?! ... Vždyť kvůli mně jsi si začala pouštět třetí symfonii od Gustava Mahlera.“), které vyslovil, dokazovalo její slova. Věděl, že opět získala převahu. Nabyl dojmu, že se ocitl v její moci, když ji prudce uchopil za prostředníček levé ruky dotkl se jejích rtů tak těsně, že se mu posunuly dioptrické brýle.
|