|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Mojmír Trávníček je výtečným služebníkem skrytým a zapomenutým spisovatelům. Bez jeho badatelské a redaktorské činnosti by se totiž z tuzemské literatury vytratila jména jako Jan Čep, Bedřich Fučík nebo Jan Zahradníček.
Samotný Trávníček následoval kroky svých vzorů a uchýlil se do závětří podbeskydského městyse Nový Hrozenkov. Syn řídícího učitele vyrůstal ve valašské Horní Lidči, studoval gymnázium ve Vsetíně a Střední ekonomickou školu ve Zlíně. Po maturitě strávil nějaký čas v sanatoriích, kde se léčil z tuberkulózy. Poté se, trochu paradoxně, stal zaměstnancem Nemocenské pojišťovny. Nakonec však celých čtyřicet let, až do odchodu na důchod, prožil jako vedoucí dětské ozdravovny v Huslenkách-Kychové.
Nestěžuju si
„Od mládí jsem měl zájem o literaturu a současně i dost klidu. Buď jsem se válel někde v sanatoriu, nebo odpočíval doma. Také v Huslenkách, kde jsem vyvíjel různorodou činnost, jsem měl určité kvantum volného času. Nemohl jsem si stěžovat,“ vypravuje usměvavý šestasedmdesátník.
Naštěstí si mohl vlastní zájem prohlubovat samostudiem a hledal hlavně v nepřístupném prostoru. Dostal se tím pádem ke katolickým autorům a tvůrcům perzekvovaných komunismem. „O nich se už po válce mluvilo velmi zřídka a na gymnáziu bylo několik řídce se vyskytujících pedagogů, kteří se odvážili tyto spisovatele připomenout,“ vzpomíná otec dvou dětí, který již nevydávané knihy objevoval hlavně v soukromých knihovnách.
Pozornost mladého kritika se soustředila například na Jaroslava Durycha, neobyčejně různorodou osobnost nebo Jana Čepa, který po únorovém puči musel odejít do Francie, kde ale až do své smrti v roce 1974 tesknil po rodné Hané.
Pátrání v Paříži
S muži, jejichž životní peripetie sledoval, se jejich obdivovatel nepotkal. „Bohužel jsem se nesetkal ani s Janem Zahradníčkem, ale přijela k nám jeho manželka. Navíc letos by měl vyjít soubor Zahradníčkových dopisů z vězení, což považuji za to nejlepší, co tento básník napsal,“ usuzuje Mojmír Trávníček.
Mezi velmi blízké přátele tohoto Valacha patřil i talentovaný malíř a karikaturista Jiří Schmidt, jenž svého kamaráda Mojmíra zvěčnil jako zamyšleného dvaadvacetiletého mladíka s hustou hřívou vlasů. Dnes vědec k této podobizně vzhlíží s úsměvem i určitou nostalgií. Umělec však těžce onemocněl, stihl absolvovat pražskou AVU, ale chvilku nato chorobě podlehl, takže výraznější stopu zanechal jen mezi blízkými.
Milý pán připravil k vydání podstatnou knihu korespondence mezi Čepem a Zahradníčkem. Pan Čtenář, jak je také nazýván, sám hodně koresponduje do všech stran a ještě donedávna mohli domorodci podle jeho pochůzek téměř seřizovat čas. „Poslední dva tři roky se už těžko pohybuji, takže téměř nikam nejezdím. Spousta lidí, s kterými jsem si dopisoval už odešla, takže korespondence ubývá než přibývá a mladí už na klasické dopisování nejsou,“ krčí rameny muž s naslouchátkem, který využívá i elektronickou poštu.
Taková komunikace má své výhody. Právě v těchto měsících pracuje v Paříži mladý badatel Jan Zatloukal, který pátrá po materiálech z francouzského pobytu Jana Čepa a e-mail je proto neocenitelným pomocníkem k potřebným konzultacím.
Mimo centra
Nestor české literární kritiky byl v 70. až 90. letech hybným motorem pro vydání šesti svazků Sebraných spisů Jana Čepa, šesti knih Díla Jana Zahradníčka i Díla Bedřicha Fučíka. Radou posledně jmenovaného se dodnes řídí – nikdy nezneužívat přízvisko kritizovaného literáta k posměšným poznámkám. Literárního vědce a esejistu Bedřicha Fučíka si totiž mnozí dobírali ve spojitosti s jeho jmenovcem Juliem Fučíkem.
Trávníček se jako odborný lektor nevyhnul ani posudkům na svazky plných grafomanie. „Teď už systematicky nové autory nesleduji. Vždyť v malém Česku vyjdou denně tři básnické sbírky. A to nepočítám texty, co se prohánějí internetem. Pomalu píše každý, kdo udrží tužku v ruce,“ uvažuje Hrozenkovan. Naposledy jej například rozesmutnil fakt, že z valašství se dělá kšeft- konkrétně se jedná o soud o značku Valašské království.
Zanícený podporovatel dobrých knih v jednom ze svých esejů uvažuje o současných básnících: „Dnes je už (básník) úplně vytlačen za obzor ´normálních´ zájmů člověka spotřební éry. Zdá se, že hovoří do prázdna, že víceméně potají pěstuje jakousi soukromou, specificky vyhraněnou a téměř úchylnou zálibu.“
U příležitosti 75. narozenin tohoto znalce byla v roce 2006 ve Vsetíně uspořádána konference, ze které vzešel i sborník Osobnost Mojmíra Trávníčka v české literatuře. Rok poté mu vyšla vlastní sbírka Eseje, portréty, vyznání. Dočkal se i ocenění Pro Amicis Musae udělované za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu rozvoji Zlínského kraje. Mojmír Trávníček podle vlastních slov žije ze stálých malých radostí a při zpětném pohledu nelituje, že většinu aktivního věku prožil mimo centra literárního dění.
|
|
|