Procházím jí pomalu, však nohy mé
jdou velmi rázně
k pramenu té inspirace, opuštěné
němé cesty
donucen v tu chvíli chci být
psáti dokonalé básně.

Tváře její spolčí mysl a pomalu mi rozpoutává
otěže v mé hlavě plné-
velkým chtíčem zaslepené.
K jeho snům i ke všem stavům
jim přiblížení svou podává
náruč síly velké moci
i pochopení jakým pro cit
mi nezbytně v tom místě zdává.

Každým dalším smělým veršem
v souznění s tou krajinou
se v nitru jejím proplétává
křivka těla s vidinou.
Nadnášena tolka rýmy ...
...kabát stinný zhatil slunce
počla bouře, sviští vítr
a ze střech dřevných láme kůra
mne omámila zář bez konce
já procitnul s myslí Arthura.....