„Asi jste mě viděl už někdy ve vlaku.“ Prohodila bez známky nadšení pro dávná záhadná setkání a odpověděla na můj několik vět trvající oznamovací dotaz.

„Máte krásný hlas a tak jsem si myslel, že jste asi sestřička nebo paní doktorka.“  Řekl jsem jí po té, co jsem se jí zeptal na to, zda jede také do Nové Paky.

Čekala v prvním kupé a já se na ní nechápavě podíval. Odpověděla mi zrcadlovým pohledem, což jsem naštěstí ihned překonal. „Myslel jsem, že ten průvodčí skutečně něco důležitého řešil.“ Dodal jsem omluvně a zbavil se tak nepříjemného pocitu, že jsem obtížný vlezlý hmyz. Zakroutila hlavou. Mezitím vlak zastavil. Pustil jsem ji do uličky před sebe. Rychlík přijížděl na nádraží. 

„ Já jedu domů.“ 

„No, víte co, tak si trhněte nohou, já vás přemlouvat nebudu.“ Reagoval nečekaně nasupeně průvodčí, který se cítil dotčený a uražený odrzlým cestujícím, v momentě kdy on, muž železnice, koná svoji záslužnou službu a radí lidem jak a kam, si správně v těch přepychových létajících  kočárech Českých drah sednout, aby ti nesvéprávní jedinci svoji jízdu  přežili nebo aby alespoň dojeli tam, kam chtějí. Že jsem to tak nemyslel, nemělo cenu dodávat, on to nepochopí, ale ona to slyšela. Nedala na sobě nic znát a vyšla z kupé ještě dřív, než rychlík v Chlumci nad Cidlinou zastavil. Vystoupili jsme spolu na opačnou stranu nástupiště, protože jsme pokračovali stejným vlakem, který stál v zadní části nádraží. Zaujalo ji to a mě pomohlo získat společně sdílený čas, kde otázky náhodného spoluchodce nejsou již znamením žádné úchylky, ale společně prožívaného okamžiku a není na nich nic špatného, vlastně naopak.  

Trochu jsem zaváhal, když jsem uviděl osobní vlak  místo spěšňáku, ale ona si byla jistá a nechala mě za sebou několik metrů. Nesedl jsem si k ní, protože nebylo až zas tak plno. Naproti mě seděl muž, který si vezl volant k nějakému staršímu většímu autu. „Já jdu jenom na záchod.“ Informoval mě, když se zvedal ze sedadla. Asi byl ve vězení a musel si někomu říkat pokaždé, když šel na záchod, napadlo mě a pousmál jsem se na odložený volant.

Smála se také. Byla jiná než v tom velkém rychlém vlaku, kdy jsme seděli v jednom kupé, ale kde mezi námi bylo daleko. Teď, přes tři řady laviček, v malém hlučném a rozdrcaném osobáku byla najednou tak blízko. Smála se krásně tiše a užívala si. Její bílá blůzka byla jako lampa, kterou někdo nebo něco rozsvítilo. Došlo mi, že Bydžov je hned další zastávka. Právě jsme přijížděli. Mávala dceři, se kterou čekala na nádraží starší žena, asi babička. Vítala se s dcerkou a byla nádherně mateřsky nadšená. Věnovala mi pozdrav a já ji přes tři řady sedadel odpověděl.  Sledoval jsem, jak vystupuje. V tu chvíli byla šťastná. Prožívala svoji milou přítomnost, na kterou se celý den těšila.

Uvědomil jsem si, že jedu domů o hodinu dřív.  Docela pozdě, ale včas.