Nejlepší přítel
Ty doby, kdy jsem používala tohle slovní spojení, jsou již dávno pryč. Myslím, že se to stalo někdy na základce, asi tak ve třetí třídě. Ve frontě na školní oběd jsem dostala facku od své nejlepší kamarádky. Přilétla (kamarádka i facka) z ničeho nic. Později jsem se dozvěděla, že jsem ji chytla kvůli Barboře Šťovíčkové, se kterou jsem šla předchozí odpoledne do hudebky. Měly jsme společnou hodinu hry na zobcovou flétnu a já dostala od své nejlepší kamarádky přísný zákaz chodit ve stejný čas tou samou ulicí jako Bára. Když jsem byla starší, pochopila jsem, že se kamarádka bála, abych ji nevyměnila za „Šťovajznu“.
Tato neblahá zkušenost mě jen utvrdila v tom, že nejlepší přátelé neexistují. Životní cesty se rozcházejí, každý máme jiné zkušenosti a může se stát, že Pepíček už není tak supr kluk ze školy a Máňa bezva holka do nepohody, zvlášť poté, co se Pepa stane vaším málo výkonným šéfem a Máňu najdete ve sprše s vaším přítelem/manželem.
Naštěstí jsou mezi námi i výjimky. Třeba se řadíte mezi ně. Otázkou je, zda máte vhodný protějšek. Jeden známý mi kdysi řekl, že pro přítele je schopen udělat vše, co je v jeho moci, ale to samé očekává od něj. Zde je možná základní kámen úrazu - v tom očekávání. Většinou čekáme víc, než je nám dáno, nebo spíš, než je nám možné poskytnout. Krásným příkladem mi byla zkušenost z minulého týdne, kdy jsem zaslala narozeninovou zdravici své dlouholeté kamarádce, která se obešla bez zpětné odpovědi. Naše přátelství prochází jednou z mnoha krizí – odcizením. Kdo by něco podobného už nezažil? Doba, kdy jsme si jako kamarádky svěřovaly ty nejtajnější myšlenky, bledne s léty jako staré fotografie. Každá jdeme jiným směrem a třeba se časem naše cesty zase spojí a půjdeme svorně vedle sebe. Zatím se snažíme udržet nezadržitelné - tříštivý konec. Ani jedna nevíme, jak to zastavit, zatím jen udržujeme jakousi paralýzu vztahu, která vyúsťuje v čím dál větší nedorozumění a nepochopení jedné druhou.
Životní rozcestí jsou vůbec nebezpečná. V období velkých problémů, jste rádi za každou spřízněnou duši, která vás třeba jen vyslechne. Naopak v průběhu velkého štěstí máte pocit, že se se všemi musíte o takový zážitek podělit, bez ohledu na to, zda o to ostatní stojí nebo ne. Mezi ty ostatní se může dostat opravdu každý, bez ohledu na to, jak moc si o sobě myslíte, že jste báječný přítel.
Nejvýše zmiňovaná kamarádka z dětství mi nedávno napsala dvě rozzuřené sms. Už ten fakt, že poslala rovnou dvě, mě šokoval, protože tahle přítelkyně mě v posledních letech nanejvýš prozváněla s očekáváním, že jí zavolám zpět. Ze začátku jsem to dělala, ale poté, co jsem byla svědkem toho, že dokázala prokecat na svůj účet s jinou kamarádkou půl hoďky, jsem odmítala být za blba a prozvánění jsem ignorovala. Kamarádka přestala volat úplně.
„Ty penize ti vratim ale jen tobe a mohlas mi to rict sama a ne na me postvavat svou matku ktera na me tyden po operaci rvala na ulici jak na povla!“
Opravdu jsem se podivila. Skutečně mi dlužila peníze, a to od roku 2002, ale s těmi jsem se vpravdě již rozloučila. Nikoli však má maminka, která je ze staré školy a která peněžní dluhy nemá ráda. Nikdy si nepůjčovala, protože vždy tvrdila, že člověk má mít zadní vrátka a když na něco nemá, tak to nemá kupovat. Dluhy tedy obecně odsuzovala a těžko se vyrovnávala i s dvacetiletou hypotékou mé sestry. Proto jsem na mamku uhodila, co se vlastně stalo. Z mámy vypadlo, že mou exkamarádku skutečně potkala na ulici. Před měsícem. Zářivě a spokojeně se na ní usmívala a informace o tom, že prodělala operaci zvětšení poprsí za padesát tisíc ji natolik rozběsnilo, že jí připomněla dlužnou částku devětsetčtyřicetpět korun českých (padesátpět korun mi kámoška – tehdy s mírami podprsenky sedmdesát A – vrátila ještě do konce roku 2002).
Dlouho jsem přemýšlela, co mám odpovědět, jak vůbec reagovat. Chápala jsem, že slovní útok (a moje maminka umí jako každá profesorka češtiny velmi dobře slovně útočit) na veřejném prostranství, se na malém městě rovná ponížení srovnatelném s diplomatickým faux pas házení arabskou obuví po americkém prezidentovi. Snažila se vyvolat lítost zmínkou o operaci a zároveň ve mně vzbudit výčitku. Bohužel vzhledem k tomu, že se nezajímala o dění v mém životě v nejbližších dnech, má odpověď byla vlastně jednoduchá:
„Je mi lito, ze te atak ze strany me mamky ponizil. Jednalo se o jeji iniciativu, a tak se za jeji chovani omlouvam. Nedavno nam zemrelo miminko, dekuji za ucast a preji ti, at se brzy uzdravis. Hezke Vanoce.“
|