|
|
|
| |
|
Mám rád kefír s rohlíkem, co bych za tu pohádku chuťovou dal ! Není to dlouho, co jsem šel kolem výloh pražských krámků ve Spálené ulici a sledoval věci, které se na mne zpoza zaprášeného skla nehybně dívaly. Každá měla na sobě přišpendlenu cedulku s cenou, zpravidla ještě položena na kusu zvlněné látky a někde v pozadí zrcadlo - to kvůli dojmu, příčesku nachové krásy ... každá ta výloha byla dílem někoho neznámého, kdo si cenil tohoto naaranžovaného dílka, pod nějž nebyl podepsán. Potkala mne skupinka několika lidí, snad měli chuť na můj rohlík s kefírem, snad jim ta pochoutka připadala příliš prostá, až k pousmání, věnovali mi jen letmý pohled zaujaté pozornosti a šli dál. Přešli a já se opět zahleděl do jedné z výloh.
Mezi okny na chalupě míváme často pavučiny. Jako dítě jsem rád pozoroval, jak pavouk spřádá pečlivě jednu nitku za druhou, podle přesně vypočteného plánu, ani jednu navíc, ani jednu zbytečně. Když jsem jednoho nedávného horkého letního odpoledne našel v prasklině v zemi na našem políčku krčícího se pavouka a vzpomněl si právě na tuto příhodu z dětství, skočil jsem domů pro zrcadlovku, pavouka pomocí stébla trávy donutil k výstupu na palec a pak jej pomocí mezikrožků vyfotil.
Ve výloze ve Spálené ulici pavouky neměli, podivný to střed zájmů dvou pečlivých mladých úmělců, jakési slečny aranžerky a pavouka. Podivný to střed zájmů chuťových buněk, kohosi upatlaného od kefíru a kohosi pomýšlejícího spíše na špagety s cukrem. Náš svět je jedna taková veliká ulice, neznámá cenovka, tenká pavučinka, na kterou se díváme jen ze svého, z naší strany nepochopitelně krásného a správného úhle ...
|
|
|