„Kam zase jdete, pane?!“

To jste celý vy, jen vám něco nejde, hned to vzdáte.

Tentokrát bych vás jistě porazil.“

  „…ale jděte přece, dobře víte, že mě nikdy porazit nemůžete. Vždyť vy se ani nehnete z místa. I kdybyste nakrásně získal větší sílu, než já, nikdy byste ji nedokázal uplatnit k tomu, abyste mě přetlačil. Podle mě, jste obyčejný zbabělec.“

  „Taková hrubost! Taková neomalenost!“

  „Tak pojďte…! Dožeňte mě, chytněte mě za rameno… Vidíte? Ani krok.“

  „Ne, ne, ne, pane! To vy, jste ten, co utíká z boje. Jak, jste si mohl všimnout, ať byl váš útok jakkoli silný, neustoupil jsem o jediný krok. …ani o jediný. Však, zkuste si mne poděsit, abych před vámi couvnul.“

  „Něco takového nemám zapotřebí.“

  „Nemáte, ano, protože víte, že z vás jde strachu, jako z ženské moudrosti.“

¨ „Taková urážka!!!

  To, jste mně tedy, pane ranil. Tím jste překročil všechny meze. Teď budu muset chvíli přemýšlet, abych zjistil, že dál opravdu jít nelze.“

  „Ale jděte… to vy jste tady ten výbojník. Ten surovec, co se pokaždé znovu rozeběhne, uštědřit mi ránu do čelisti.“

  „Ale, ale… a kdo to tady neustále metá urážkami? Kdo křičí: vraťte se, pane! Neutíkejte!?“

To byste si měl ve vlastním zájmu ujasnit, co chcete, abyste nebyl okolím považován za klauna. Víte?“

  „Copak já, ale co vy? S těmi nekompromisními nájezdy a následnými úprky…? Vždyť to každý musí mít za komédiji. …jak se na mně ženete, div z vás nelítají jiskry a jak rychle vychladnete, jen co zjistíte, že jste narazil na nepřekonatelný odpor. Ovšem, nejvíc zábavná je ta část vašeho ústupu, kdy se mně snažíte přesvědčit, že ustupujete proto, že jste zrovna moudrý.“

  „Tak! Toho už bylo dost! Něco takového si nemusím nechat líbit od nikoho, tím méně pak od vás. Pane! Připravte si čelist. Chcete to přes něco, nebo natvrdo?

  „Svěráku! Přestaň se už hádat!“

  „Kdo to řekl! …kdo to řekl!“

  „Štípačky,“ špitla pinzeta a v kůlně nastalo hrobové ticho.