Jeho stopa na skle zmizela...
-byla tam od rána-
Zmizely rostliny
Zmizely kameny /ty zářící barvy, díky nimž jsem stále unikal/
V hlavě mu pluje jedna velká neznámá, které
se musí přizpůsobit, unaven
věčným snažením se, prázdnou jednotvárností
Pořád opakuje ten samý postup, nevychází
Nespí a nepíše schválně druhou rukou, ať si tahle chvilku spočine.
Zahrada /svého druhu/ mu otvírá svá tajemství (ta, která nechce znát)
Ach zahrado, dej mu klid!
Zahrado, dej mi svátek!
Potřebuju pracovat, potřebuju prostor a všude je bordel
vládne a já se v něm topím
Zjevila se mu holčička
Zamávala mu a pokynula, aby ji následoval
Každý den se mučím
Každý den umíráš
Každou noc čekám
Probouzíš mě svým magickým hlasem, voláš mě
Každé ráno nemůžu dýchat
Popadám dech
Teď už si na noc otvírám okna, ale stejně vím, že tam čekáš
Přeletíme země, přeletíme moře, slibuju, ale už mě nech
Zapálil si cigaretu, trochu si zakřičel, až oči lesa překvapeně zamrkaly
Dotčeně zašustily listím a on se urazil, nadechl a-
Měla ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl
V tom pravém, nažloutlém, se jí najednou objevil velký hřebík
Neviditelná ruka jej otáčela a hřebík se nořil hlouběji a hlouběji
Oko začalo vytékat, bělmo se mísilo s duhovkou, pohltilo zornici
Dívka natáhla ruku a usmála se
„Tím se z nás stanou přátelé,“ vysvětlila mu
rychle si s ní potřásl
a napřáhl druhou ruku, aby zachytil aspoň část z jejího oka
„Děkuju, tos nemusel.“
Zahrada zavřela své brány, navždy, a on …
on pracoval
a stal se… tím, čím chtěl
|