Báseň č. 16

Netoužím,ale neumírám.

Neběduji,ale nevykořisťuji.

Netrucuji,ale nezabíjím.

Až přejdeš poušť spálenou tisícerými atomovými výbuchy.

Až přejdeš deštěm,mlhami a nicotou.

Až ve skalních slujích přečkáš vichřici a uragan,

najdeš ve svém nitru odpovědi na otázky,

co tě souží.

Toužím,ale umírám.

Běduji,ale vykořisťuji.

Trucuji,ale zabíjím.

Až v zimě z hladové závěje osvobodíš svými rukami

uvězněnou vystrašenou srnu.

Až v chudobě,cti a upřimnosti ukážeš přímou cestu do pekla.

Až před branou do chrámu rozprostřeš na zem koberec

utkaný dcerami Dálného východu,

najdeš ve svém nitru odpovědi na otázky,

co ti nedají v noci spát.

Toužím,ale neumírám.

Běduji,ale nevykořisťuji.

Trucuji,ale nezabíjím.

Až se stíny západu kříží se stíny východu.

Až světla severu a jihu postaví synagogu.

Až svými slzymi jako perlami korunuješ svobodu,

najdeš se svém nitru odpovědi na otázky,

co ti ve dne hází hrách pod nohy.

Netoužím,ale umírám.

Neběduji,ale vykořisťuji.

Netrucuji,ale zabíjím.

Na otázky ve svém nitru našels odpovědi,

tak proč vzdycháš?