Setkání

Potkala jsem muže, je to již spousta let,
mládí ve tváři měl a místo nohy - jen pahýlek.
Pažemi při chůzi své berle svíral
a náhle upřeně se na mne zadíval.

Rychle sklopila jsem rozpačitě oči k zemi,
když přímo do cesty postavil se mi.
Uvnitř sebe pocítila jsem v tu chvíli hodně pokory
a soucitu - s tím mužem bez nohy…

,, Zvedni své oči a pohlédni na mne, děvče,
věnuj mi jen chvilku malou - vždyť nic ti neuteče.
Ty topíš se teď v rozpacích
a já všiml jsem si soucitu v očích tvých...

Ještě před chvílí jsi s přáteli o kousek dál stála,
slyšel jsem, jak krásně ses nahlas smála…
Já náhle jsem také po úsměvu zatoužil,
myslíš, že bych si od tebe jeden zasloužil?

Jen se soucitem v očích se setkávám
od lidí, které denně potkávám….
Tak dávno už se na mne nikdo neusmál,
bych byl šťastný, kdybych za úsměv někomu stál…

Já přišel jsem o nohu,
ale dnes už říkám - díky bohu,
život a obyčejné lidské touhy,
že zůstaly mi…

Vím, že soucit je také cit,
ale už jsem ho, věř mi, syt!
Zdravý člověk často spoustu přání má,
jen jedno jediné však v sobě ukrývá, když ho potká nemoc zlá…

Žít bez nohy je údělem mým,
jinak jsem však člověkem zdravým.
Motorka bývala můj koníček,
a teď vděčný jsem za berle i za invalidní vozíček.

Z motorky já přežil jsem pád
a mám život i bez nohy rád…“
Pohlédla jsem mu upřeně do očí
a vykouzlila pro něho úsměv na rtech svých.

On se na mne usmál také
a rozpaky už nebyly nijaké.
,,Za tenhle úsměv děkuji,
protože byl od tebe velmi upřímný…
V myšlenkách si ho odnesu
a rád bych ti dal za něj pusu!“

Pak dotkl se ústy svými mojí tváře
a v očích objevila se mu vděčná záře.
Znovu setkaly se naše úsměvy
a mé srdce zalilo ještě více pokory…

,,Jsi zřejmě hodné děvče, citlivé,
setkání s tebou potěšilo srdce mé.
Usmál se na mne milý človíček,
který na okamžik zapomněl na mé berle i vozíček...

Víš, pro takové lidi já žiju,
dodávají mi vnitřní sílu….
K životu jen soucit nestačí,
netřeba odvracet ode mne oči…
Ani zrak klopit k zemi,
jen směle do očí dívej se mi!

Vidíš? Vždyť jsem člověk jako ty……………“