VĚČNÁ HOSPODA

Minul vše, co minout měl, za rohem se dal doprava, tak jako pokaždé a když došel na konec, byl to přesně ten konec, který znal a čekal. Hej, hospodo, kde vězí ten číšník, kdo mi doleje sklenku? Co? He? Nikdo? Zavíračka? Jaká zavíračka, trvalo to pěknejch pár pátků, než jsem tuhle putyku našel, tak jaká zavíračka? Že tu sedím denně? Já, denně? Snad ve vašich myšlenkách, v myšlenkách jsem tu jedl a pil, až dech jsem sotva popadal, pane Hůba, ale dnes jsem tady, na mou věru, poprvé – a naposled, to vám dám písemně, tak hospodo, nalejvej!

A kachnička se zelím a bramborovým knedlíčkem by nebyla? Jak, že už nevaříte? Mám hlad jak herec a vy tady nevaříte? Bože můj, že já sem vůbec lezl. Slyšíš to baryku, prej už nevařej, tváří se to jako fajnovej lokál a oni nevařej, nalejt nám nechtěj, co vlastně dělaj, co vlastně chtěj? Dejte aspoň tady Barykovi misku s vodou a my zase půjdem, ale nakrkli jste mě, to vám přísahám! Anebo víte co, vyprdněte se i na tu vodu, dem zpátky, Bary!

Máme to! Naskočil! Puls dobrý, sakra, ten chlap má ale tuhý kořínek, už jsem se na to chtěl vykašlat! Z nejhoršího jsme venku, sestro, brnkněte na veterinu, jak dopadl ten jeho pes, až se probere, bude to určitě první, co ho bude zajímat…