Je čtvrtek 16. října. Pozvala jsem Millie na koncert Gaudeamus, kde mají vystupovat Horkýže Slíže a Vypsaná fixa. Millie je moc nezná, ale na koncert se jí chce. Vylezu na Výstavišti. Millie mě mobilem prosí, ať jí koupím rohlíky, že má hlad. Ukecávám obsluhu stánku u vchodu, aby mi dali holý rohlík bez párku. Podaří se.

Hledám Bruselskou cestu, o které jsem v životě neslyšela, a kupodivu ji nalézám bez problémů vzadu za palácem. Mají tu stánky s jídlem a pódium, na kterém se předvádí nějací moderátoři. Je zima a poprchává. Nevím, jak tady vydržím těch několik hodin, po které se koncert bude odehrávat. Loudám se po okolí, koukám na pouťové atrakce opodál, sleduju, jak se stmívá. Rozdává se zadarmo Mladá Fronta – v příloze veliký článek o rozvodu Lucie Bílé.

Konečně – volá Millie, ať se pro ni stavím u vchodu. Šťastné shledání atd. Vracíme se na pražskou Bruselskou cestu. Na pódiu řádí příšerná skupina Semtex, která si vydělává přezpíváváním známých šlágrů ve stylu „Po schodech, po schodech, poznávám poschodí“. Millie vítá rohlíky, ale ještě by si něco dala. Tady dělají ručně bramboráky za pěknou cenu, visí tu číslo 19. To je pěkné. Vystojíme kratší frontu. „Dva bramboráky!“ poroučím si. „Osmdesát korun!“ dí druhá strana. „Cože?“ „No to je cena za sto gramů (* nebo kolik, už dnes nevím)“, vysvětluje mi druhá strana. A tak se s bramboráky rozloučíme. Nicméně hlad máme neustále. Na druhé straně je stánek s langoši. Po propočtení všech zvažovaných přísad usoudíme, že nás to pořád vyjde levněji než na osmdesát, a postavíme se do fronty. Ta je ovšem nekonečná. A k tomu pořád popršívá. Čekáme a čekáme a čekáme. Na pódiu řádí zástupci jakési společnosti, kteří se snaží nadchnout lidi pro vyhrání nějakého zájezdu. Zároveň se oznamuje, že Horkýže Slíže vzadu začínají autogramiádu. Kdyby už tak radši šly na pódium...

Fronta je stále nekonečná. Když vtom se něco stane. Menší rána a za pódiem, za budovou Maroldova panoramatu, se objeví… plameny… Na tmavém nebi kouř. Že by nějaká fire show? bleskne mi hlavou. Koukám dál. Trochu vysoký plameny na nějakou fire show. Kouř dost hustý, dost černý. Že by tu něco… chytlo? Odtud se mi zdá, jako by hořelo přímo za panoramatem. Do pytle, aby neshořelo, to by byla škoda. Koukám na plameny, tak vysoký jsem ještě určitě neviděla, a nejsem sama. Jen moderátoři na pódiu si viditelně nejsou ničeho vědomi, stále stejně veselí, zatímco za nimi bují ohnivé peklo. Jeden z nich právě nadšeně vykřikuje: „Tak co, kdo dostane to júpísíčko?“ Asi nikdo ho ale nevnímá. Lidé směřují ve velkém směrem k ohňové podívané. Millie se k nim také chce nadšeně přidat. Snažím se jí zabránit, nepřipadá mi to moc rozumné, ale co ona by na mě dala, že…

Stojím tedy dál ve frontě a koukám na požár. Zpráva o tom, co se jim děje za zády, už dorazila i na pódium. „Máme tady problém s ohněm, a to tak, že velkej. Takže nedělejte paniku a pomalu odcházejte zadním vchodem.“

Nikdo se ale k nějakému odcházení nemá. Pódium je dost daleko od ohně, tak by se klidně mohlo pokračovat, ne?

„To je blbý, stát tady ve frontě na langoše, když vedle hoří, ne?“ říká vážně nějaká dívka přede mnou. Fronta se trochu zkrátila, nicméně mně se po té dlouhé době rozhodně nechce z ní odcházet. Prodavači stále jedou jakoby nic. Kšeft je kšeft, stejně asi dost prodělají. Konečně jsem na řadě. Objednávám langoše a čaje. Prodavač mě chce vzít mírně na hůl, ale díky mé ostražitosti se mu to nepodaří. Millie se vrací. Tvrdí něco o tom, že hoří budova mezi palácem a námi. Slyšíme houkat hasiče, vidíme světla jejich aut. A oheň stále hoří.

„Prosím vás, neběžte směrem k tomu ohni, ale od něj!“ zoufale nabádá moderátor. Na dotaz, jestli se bude pokračovat, rezolutně odpovídá, že nebude. Škoda.

Ukecána Millie jdu přece jenom blíž k požáru. Jsou tu davy lidí, všichni v dost velké blízkosti, a hasiči jim v tom nijak zvlášť nebrání. Konečně tedy vidím, co hoří. Jednopatrovaná hospoda za Průmyslovým palácem je už hospodou jen podle štítu. Za jedněmi okny se míhají plameny, za druhými stéká voda z hasičských hadic prohořelým stropem. Zdá se mi ale, že mnoho nezbývá ani z Průmyslového paláce. Je tu sice hodně bílé mlhy, způsobené hašením, ale tak nějak mě osvěcuje myšlenka, že z jednoho křídla zbývá jenom kousek obvodových zdí.

„Horí ti maštal, horí ti maštal!“ prozpěvuje si kdosi. Ano, když nemáme Horkýže, aspoň se hodí jejich písnička.

Práce hasičů je pro mě zklamáním. Přestože je tu spousta vozů, mají jen jednu výsuvnou plošinu, ze které hasí. Čekala bych trochu živější akci, ne?

Jinak koukám, že už stříkají spíš než na trosky na střední část budovy, nepoškozenou, na které stále svítí do tmy modrý ciferník hodin.
Millie pobíhá ode mě k požáru, zkouší fotit mobilem a je nadšená. Koukám, že týhle holce jsem udělala větší radost požárem, než bych udělala koncertem. Protože jsem kvůli ní nucena jíst neopřená ve stoje a přitom ještě držet kelímek s čajem, dopadne to tak, že můj těžce vydobytý langoš s tatarkou, sýrem a česnekem skončí rozplácnutý na zemi. Millie říká, ať si z toho nic nedělám a sním ho i tak. Pravda, škoda peněz i času. (Slabší povahy a hygienikové ať tohle nečtou.)

Takže, delší dobu koukáme z bezprostřední blízkosti, než mě napadne jít se podívat na plošinu u Křižíkovy fontány, na které se spousta lidí kouká na požár seshora. Vylézt tam ale bohužel už nestihneme, protože hasiči se po dlouhé době rozhodli udělat pořádek a pošlou nás dolů, stejně jako ty ostatní. Paradoxní, když si uvědomíte, že v době největšího požáru byli všichni u něj. Teď už se plameny zmenšují.

Rozhodneme se tedy přece jen opustit areál, ale naše podívaná tím zdaleka neskončí. Z druhé strany přes zábradlí je totiž krásně vidět na jedinou dosud opravdu hořící část budovy, tu s bočním východem. Okoro plno čumilů. „Musíme najít krásnýho chlapa s deštníkem,“ plánuje Millie. Abych nezapomněla, pořád prší.

Posloucháme komentáře lidí okolo. „Já už jsem viděla, jak tady hořel Veletržní palác,“ chlubí se starší paní. Okamžik sounáležitosti, když se bavíte s lidmi, které vůbec neznáte. Přicházejí obyvatelé z okolí, vybavení foťáky. Nejdřív Millie a pak i mně se podaří odchytit kluky, kteří nám udělají fotografie s požárem v pozadí. Na věčnou památku.

Jeden z nich nás zkušeně poučuje, že ohnisko požáru bylo určitě támhle v tom kontejneru, podle toho, jak ho ti hasiči a teď už i policisté prozkoumávají. Prý to ví, jeho otec dělal hasiče. Zahlídneme tu i chlapíka v kvádru s eskortou, kterému nesou deštník, asi nějaký politik. Teď budou mít těžkou hlavu se zjišťováním, kde se tu ten požár vůbec vzal…

Millie volá domů a hlásí všechno nadšeně mamince. Z hovoru se dozvídáme, že podle zpráv v televizi má hořet Stromovka. „Kde?“ tážeme se překvapeně, protože ve Stromovce jsme a oheň vůbec nepřekročil hranice Výstaviště. „Támhle přece!“ ukazuje někdo na jeden ze stromů. „No, támhletem lísteček chytnul!“ Zasmějeme se. Za chvíli nás hasiči poprosí, abychom byli tak hodní a uhnuli, aby mohli stromy postříkat.

Pozorujeme, jak se postupně rozpadají vyřezávané dřevěné dveře na boční straně. Přesně u těchhle dveří přednedávnem vystavoval otec své známky na výstavě. Uf, ještě že k požáru nedošlo v září, to by vzal za své i modrý mauritius, říkám si. Vzápětí si uvědomím, že ten byl přece ve střední části paláce (na frontu a následné nervy se stíháním vlaku nikdy nezapomenu), ale ta představa je stále krásně děsivá.

Co se tam vystavovalo teď? To se máme za chvíli dozvědět. Ohlédnu se. Pod stromem stojí totemák xmark a nad hlavou má… deštník. Vím, že bydlí opodál, tak se asi přišel podívat. Za chvíli už jsme u něj nakvartýrované a Millie, ačkoli ho skoro nezná, už mu mačká obě ruce, aby se zahřála. Nezůstanu pozadu, tak se za chvíli držíme tak nějak za ruce všichni.

„Přišli jsme se s tátou podívat, co nám tam zůstalo. Teď to půjdeme někam zapít,“ povídá. Matně si vzpomínám, že mají nějakou tu rodinnou firmu na výrobu zdravotnických pomůcek. „Měli jste tam toho dost?“ sonduju. „Odhaduju to tak na milión,“ pokrčí rameny. „A byli jste pojištěný?“ „Nebyli,“ odpoví klidně. „Ale my se zahojíme na Inchebě!“ dodává spokojeně.

Večer se chýlí. Z požáru už jsou jen jiskřičky a nám je z pozorování ohně čím dál větší zima. Vydáme se tedy ve společnosti našeho držitele deštníku na zastávku a po delší době se nám pokusí dostat se i do tramvaje. (Později zjistíme, že tu měl být přítomen i další totemák, šedé, ale když ve Stromovce zjistil, že je místo nějak moc osvětlené, už tam nepokračoval.)

Jsme prochladlé, ale Millie rozpálená úžasným zážitkem. Jednou o něm určitě bude vyprávět svým dětem…

P. S. Po příjezdu domů jsem si uvědomila, jak spolehlivé bývají takové sdělovací prostředky. Na Internetu jsem si přečetla nejen to, že hořela Stromovka, ale také, že koncert Gaudeamus se konal přímo v paláci a že nás hasiči evakuovali. Není nad to, být očitým svědkem a vědět, jak to bylo doopravdy. A pamatovat si i na to, jak to bylo s langošem a že jsme kvůli tomu přišly o Horkýže Slíže…