Divušce
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Do roztrání těla hnít chtěla se zapouzdřit vměstnat do duše snící lišky která hoří na závěji
a plodová voda jara odpověděla jí ponětím
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Za sebou mizejí splavy hrotité pupeny se derou peří šediví na krách leží jako na jehlách a ty ji useberou
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Naposledy sněží v tomto roce jen na koleně nevěstinném stružka krve vyšívá krajkovaný závoj studí rty se pouze rdí
IVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVIVI
Na prahu s mnoha mosty přimrzl rybář k pobřeží v ruce svírá bílý prapor město se asi vzdá
|